Change

25.

Ráno jsem se probudila, ale necítila jsem se vůbec dobře. Ne že by mi bylo špatně to ne, jen mé srdce bolelo a celé tělo se svíralo úzkostí. Už jenom se probudím a po mých tvářích se linou slzy.

"Proč jste mě museli opustit, v téhle chvíli bych vás tu strašně moc potřebovala." rozvzlykala jsem se na plno. Je mi to líto, ale má mysl je zaslepená nikomu tu chybět nebudu. Niall má svoji dívku jinou už, Luke má Aleishu, ale jim to moc přeji a pak tady je ještě Liam, který mi byl blízký, ale s Liamem to byla vždy, teda skoro vždy kamarádská stránka a teď, teď byl na jeho straně, má Sophii a já už bych jim tam nechtěla dělat křoví, takže jsem zůstala nakonec sama bez rodičů, bez přítele a bez dítěte.

Niall byl vždy mým světlem, byl můj svět, moje slunce. Jen díky němu se dny zdali lepší. Milovala jsem jeho hlas, milovala jsem jeho modré oči a milovala jsem jeho blonďaté, jemné vlasy a dokonalý úsměv. Milovala jsem, když zpíval, když jsem byla na jejich koncertě a on se často díval mým směrem a usmíval se jako blázen, ale já, já to milovala. Milovala jsem, když mi u něho doma dělal menší koncert, který byl směrovány jen mě, byl jen pro mě a já si to užívala. Milovala jsem, když jsme spolu skládali a zpívali jsme dohromady, svůj hlas jsem nikdy moc ráda neměla, ale ve spojení s jeho hlasem to bylo dokonalé. Milovala jsem, když jsme streamovali a jeho fanoušci po nás chtěli, abychom dělali různé úkoly, které jsme vážně udělali. Například si pamatuju jak jsme soutěžili kdo z nás sní rychleji pytlík marshmalounů samozřejmě, že vyhrál Niall, ale já byla hned za ním, ale hlavně to byla strašná sranda, dělali jsme na sebe navzájem obličeje a bavili tím půlku Directionek. To jsou dny, které jsme naprosto zbožňovala dny, kdy jsem ho milovala, ale dělala jsem že nic a on mě bral jako nejlepší kamarádku nic víc, ale byla jsem šťastná. A pak přišlo hodně špatných dnů až nakonec jsem možná udělala svoji chyby, když jednou přišel k Liamovi domu, kde jsem přebývala. Pamatuju si, že mi vyznal lásku, ale já, já byla moc hrdá na to abych mu odpustila a tak jsem ho poslala pryč s tím, že si to rozmyslím, ale rozmyslela jsem se tak že ne, že mu neodpustím, ale kdybych mu ten den odpustila nemusela bych řešit teď tyhle věci, mohla jsem ležet vedle něho a být sťastná. Možná by to tak bylo, ale možná taky ne. Možná kdybych teď odhodila svoji masku silné holky, možná kdybych mu zavolala a požádala ho o pomoc skutečně by mi pomohl, ale moje hrdost je moje hrdost a ačkoliv to možná vyřeším špatně radši to vyřeším sama, protože jsem prostě asi moc tvrdohlavá.

Vzala jsem propisku a začala psát jako bych doufala, že mě to osvobodí, že přijdu na jiné myšlenky, jenže to bych nesměla psát o tom co se děje...

Snažila jsem se být šťastná,
bez tebe, bez vás.
Chybíte mi chtěla bych vás obejmout,
ale vím že nebudu mít možnost,
chtěla bych obejmout aspoň tebe,
protože mé city se nezměnily.

Jsem zrazená,
cítím se nešťastně,
jsem zlomená
chtěla bych žít ve snu,
kde bys byl ty mým princem
a vy byste byli stále se mnou.
Chci cítit vaší vůní,
slyšet váš hlas
a vidět váš úsměv.

Jak moc ke štěstí chybí?
Cítím se zraněná,
jak lehce lze vše skončit,
ale mít odvahu už tak lehké není
a nechci vám ublížit,
protože vím,
že byste na mě pyšní nebyli.

Chybíte mi strašně moc
v noci brečím do polštáře
a snažím se držet,
ale není tu už nikdo pro mě.

Jsem zrazená,
cítím se nešťastně,
jsem zlomená
chtěla bych žít ve snu,
kde bys byl ty mým princem
a vy byste byli stále se mnou.
Chci cítit vaší vůní,
slyšet váš hlas
a vidět váš úsměv.