Change

24.

Probudila jsem se v bílém pokoji okolo mě něco pípalo. Porozhlédla jsem se po něm, byla jsem v nemocnici. Vedle mě seděl Luke i Aleisha.

"Už jsi vzhůru, měli jsme strach, zavolám doktora." říkal hned Luke a běžel pryč. O chvíli déle přiběhl doktor i s Lukem za zády, ale doktor je oba dva poslal pryč a posadil se. Cítila jsem, že něco není v pořádku, už jen podle výrazu doktora, ale měla jsem i divný pocit.

"Vašemu příteli jsem to neřekl. Ví jen, že jste byla hodně vyslabená, protože jste asi nejedla. Říkal mi, že jste zvracela." Kývla jsem, doktor se odmlčel a po chvíli pokračoval. "Je mi to moc líto, ale vaše dítě to nepřežilo. V tomhle období se to hold někdy stává a vy jste byla asi ve stresu a pak to nedopadá dobře, je mi to moc líto." začala jsem kroutit hlavou.

"To je blbost. Já nebyla těhotná, dělala jsem si test." začala jsem tvrdit, on se smutně usmál.

"Testy nejsou 100% pokuď jste měla podezření, je nejlepší zajít za doktorem, ale vy jste těhotná doopravdy byla jak tvrdili noviny, moc mě to mrzí." po mých tváři mi tekli slzy, je to jako bych ho zabila, toho malého jen kvůli tomu, že jsem se nesnažila víc jíst a nechala jsem se snadno rozhodit.

"Chci být sama." řekla jsem a zabalila jsem se do deky. Doktor odešel a nejspíš to řekl Lukovi, aby sem nechodili, protože nikdo nepřišel. Ležela jsem a brečela. Nechtěla jsem tady zůstat a tak jsem se zvedla a vlezla jsem do skříně, kde jsem doufala, že budu mít věci. No byli tam ty šaty tak aspoň něco. Nasoukala jsem se do šatů a rychle vypadla z té nemocnice. Měla jsem štěstí, že si mě nikdo moc nevšímal.

Snad nikdo nebude na pokoji, jinak nevím jak bych jim to vysvětlila. A tak jsem si došla na recepci, aby mi dali náhradní klíč a vyjela jsem výtahem do našeho patra. Při mé smůle akorát naproti šli kluci z 1D, mé rudé oči a stálé slzy nešli přehlédnout. Kluci se mě stále na něco ptali, ale já jim neodpovídala, neřešila jsem je a vlezla jsem do pokoje, který jsem ihned zavřela. Naplno jsem se rozvzlykala a vzala jsem nejbližší vázu, kterou jsem třískla o zeď. Někdo klepal a ťukal, ale já to neřešili přeběhla jsem se převléknout do normálního oblečení a začala jsem balit kufry. Dlouhou chvíli jsem už neslyšela volání a ťukání a proto jsem se rozhodla nakouknout za dveře. Nikdo tam už nebyl a tak jsem se potichu a ostražitě, abych nikoho nepotkala, vydala pryč. Před hotelem jsem nasedla do taxíku a řekla mu ať jede na letiště. Nechci tu už být, lhala jsem o něm, že čekám dítě a já ho čekala a teď se cítím děsně, protože za jeho úmrtí můžu já. Vím, že nebyl vyvinutý, ale už to byl plod už se zrodil mohl to být krásný chlapeček či překrásná dívka a teď nebude nic. Přes slzy jsem nic moc neviděla a když jsme zaparkovali před letištěm, rychle jsem hodila nějaké peníze taxikáři a vydala jsem se i s kufry na letiště.

Měla jsem štěstí, letadlo odlétalo za hodinu a půl a tak jsem si koupila letenku a nechala se odbavit. A potom jsem jen čekala než letadlo přistaví. Měla jsem několik zmeškaných hovoru od Luka a pak začali přibývat i od Nialla a Liama, ale nikomu jsem to nebrala. Vypla jsem mobil a nastoupila do letadla, kde jsem usnula.

Hlas letušky mě probudil až když už jsme pevně seděli na zemi v Londýně. Vylezla jsem z letadla ven a měla jsem namířeno jen do mého domovu, kde jsem nebyla dobu, vlastně od smrti mých rodičů. Je to celkem doba, ale já se s tím nesmířila. Myslím si, že se s tím smířit ani nedá. Vzala jsem si taxíka a nadiktovala adresu onoho baráku. Když jsme byli zde, dala jsem mu peníze co chtěl, popadla jsem kufry a šla jsem se postavit před dveře. Z tašky jsem vytáhla klíč, který jsem si pro jistotu nechala a pomalu jsem otevřela dveře. Vlezla jsem do vnitř. Vypadalo to tu přesně tak jak jsem si pamatovala a jak jsem tu nechala. Akorát prach a lehká zatuhlost byla cítit v domově, ale tu jsem nějak neřešila. Měla jsem namířeno jen do jednoho pokoje, do jejich. Svalila jsem se na jejich postel a začala jsem nekontrolovatelně brečet. Přitáhla jsem si deku k sobě, která patřila jim a plakala.

"Mami ? Tati? Proč jste mě tu nechali samotnou, já nevím co dělat, všichni v mý blízkosti umírají. Nejdřív vy dva a pak to malý, myslím, že je to víc než dost." brečela jsem, křičela, snažila jsem se vysvobodit z toho pocitu úzkosti, z té osamělosti. "Moc mi chybíte, potřebuju vaše objetí, chci být s vámi" plakala jsem jak smyslů zbavená. Vstala jsem a vše co bylo na stole, různá práce co tu měli jsem shodila na zem. Až na tu fotku, kterou tam měli. Byli jsme tam my tři, byli jsme tam spolu a šťastný. "Ma-mi. T-ati." Přes brekot jsem nemohla ani mluvit. "Já už nemůžu." svalila jsem se opět na postel, kde neustále vybroval můj znovu zapatej mobil. Podívala jsem se kdo volal. Volal Luke, Liam i Niall pořád dokola. Zrovna znovu volal Luke a tak jsem mu to zvedla. Nejdřív jsem se teda nadechla a vydechla, aby nešlo moc poznat, že jsem plakala.

"Ano Luku co potřebuješ?" no přiznávám byla to blbá otázka.

"Děláš si srandu, že jo? Kde proboha jsi, mám o tebe strach, doktor mi to řekl." můj vzlyk by nepřeslechl ani hluchej. "Car jsi v pořádku, kde jsi?"

"Jo jsem v pohodě, jsem doma." odpověděla jsem a popotáhla jsem, chtělo se mi plakat, vynadávat. "Je mi to líto Luku, že jsem se nerozloučila ale.." hlas mě zradil a já začala plakat, už jsem to chtěla tipnout když..

"Car to je dobrý, ale jak můžeš být doma když nemáš odemně klíče." řekl Liam.

"To mě tam máte na hlasitý odposlech." zaúpěla jsem.

"Jo." jen jedno slovo a já poznala kdo to byl, Niall. Jeho hlas bych poznala vždy.

"To je super, že jste se zkamaradili." zasmála jsem se, ale hned vzlyk a slzy vyšli na povrch.

"Chceme ti jen pomoc." řekl Niall.

"Mě nejde pomoc, když jsem tě potřebovala ve skutečnosti nebyl jsi tady. Tohle si musím vyřešit sama, chápeš? Ne nechápeš, nevíš jaký to je a ani vědět nebudeš a jo Liame " odmlčela jsem se, protože to vše jsem řekla snad na jeden nádech. "Já mám klíče od svého domovu né od tvého, já jsem doma jinde víš. A Luku, pozdravuj Aleishu, že mi moc chybí." a s tím jsem hovor ukončila. Brečela jsem a ležela jsem v posteli mých rodičů, kde jsem nakonec i usnula..