Kočičí dívka [ÚPRAVA]

Kapitola 2.

Pořád jsem držela fotografii v ruce ,,Neboj se ukázat své pravé já." přečetla jsem potichu. Přemýšlela jsem, co to bylo. Proč, mají kočičí uši a ocasy, kdyby to byl kostým tak proč by ho měli téměř na každé fotce?

Zavřela jsem oči a lehla si, přemýšlela jsem, jak bych vypadala, kdybych měla kočičí ouška. Nad tou myšlenkou jsem se musela pousmát. Po chvíli jsem vstala a prošla se po pokoji, zastavila jsem se až u zrcadla. ,,Co když je to pravda? Proč mi o tom nikdo neřekl?" problesklo mi hlavou. Mohla bych se zeptat mamky, ale zakázala mi chodit na půdu, tak by to nedopadlo moc dobře kdybych jí to řekla. Zavřela jsem oči, všechny myšlenky mi proletěli hlavou, je možné, že by to byla skutečnost? Otevřela jsem oči, kolem mě se na chvíli rozzářilo světle modré světlo. Znovu jsem se podívala do zrcadla, vyděšeně jsem vykřikla ,,J-já mám vážně kočičí uši a ocas?" měla jsem sněhobílou srst a zelené kočičí oči, tak je to pravda ale jak se toho zbavit? Znovu jsem zavřela oči, otevřela jsem je ale nic se nestalo.

Už bylo osm, za chvíli by se měli vrátit rodiče, co budu dělat?? Začala jsem běhat po pokoji, nevěděla jsem co budu dělat. Dostala jsem nápad vedle domu je les, půjdu se projít a zkusím se toho zbavit. Došla jsem ke stolu, vzala jsem tužku s papírkem a na něj napsala ,,Šla jsem se projít, nemusíte se o mě bát. Mia X". Položila jsem papírek na jídelní stůl, a vyšla jsem z domu.

Nechápu proč sem nechodím častěji, ten les je kouzelný, rozzářili se mi oči. Po několika minutách zkoušení se přeměnit zpátky na člověka jsem to vzdala ,,Prosím, přeji si být člověkem." řeknu si pro sebe.

Uslyším hluk, něco kolem mě proběhlo, černý kocour, který měl v tlamě zelené klubíčko. Zorničky se mi zúžili, nevím proč, ale měla jsem chuť si hrát, ani jsem si to neuvědomila proměnila jsem se na malou sněhově bílou kočku a utíkala za ním. Po chvilce jsem kocoura dohonila, převalila jsem ho na záda, začali jsme si hrát, honili jsme se, hašteřili a nebo jen utíkali.

Rene:

,,Co je to za kočku?" pomyslím si, je nádherná, a vypadá, že je stejná jako já, že je Neko. Uslyším štěkot psa, utíkám domů, aniž by si mě všimla. Když jsem dorazil domů uvědomil jsem si že jsem tam zapomněl klubíčko, ale bylo to daleko a já si musel vybalit, když jsme se právě přistěhovali, aspoň že je sobota a mám před sebou neděli plnou odpočinku.

Mia:

Zmizel, slyšeli jsme štěkot psa a on je pryč. Ještě chvíli se koukám po okolí. Chtěla jsem jít dál, ale přede mnou leželo jeho zeleného klubíčka, utíkala jsem domů i s klubíčkem v tlamě. Zastavila jsem až u velkého auta u vedlejšího domu ,,Někdo se sem stěhuje?" říkám si pro sebe, je pravda, že ten dům je už asi půl roku prázdný, ale neslyšela jsem o tom, že by ho prodali. Zašla jsem za roh našeho domu a proměnila se v člověka Nemůžu si to přát musím v to věřit! problesklo mi hlavou a na tváři se mi objevil šibalský úsměv. Vešla jsem do domu ,,Ahoj mami, tati." vykřikla jsem na celý dům. Rodiče seděli na gauči pozdravili mě a zase si začali povídat. Vlezla jsem do pokoje a rodinné album schovala do šuplíku. Už je pozdě tak si půjdu lehnout.

---

Tak tu máme novou postavu, jak jste si mohli všimnout Reneho budu psát tučně a Miu normálně. Doufám že se vám tato kapitola líbila! :)