Kočičí dívka [ÚPRAVA]

kapitola 22.

Pohledem přejedu hodiny ,,Půl šesté!" pípnu potichu ,,V pohodě?" ptá se Kioshi. ,,Nic, měj se." usmála jsem se. Ani nestihl nic říct, a už jsem byla vzadu, byla jsem nějak líná se převlékat, tak jsem si přes sebe jen hodila mikinu. Všechny věci už byli v batohu, ještě se rozloučím se šéfovou, a už letím domů. Konečně zjistím co se stalo. Jen co vyjdu z cukrárny začne pršet ,,No bezva." zamumlám si pro sebe, při tom se snažím víc zachumlat do své mikiny, musím uznat že slejvák je to pěknej. Najednou za sebou uslyším kroky, někdo za mnou běží... Otočím se, ale v tu ránu mám na sobě lehkou bundu ,,K-Kioshi?"  vykulím na něj oči. ,,Nenechám tě zmoknout." že by byl taky někdy milí? To jsem nečekala. ,,Ale co ty?" mávl rukou,ať to nechám být. 

Doprovodil mě až domů, pomalu už přestávalo pršet. Když jsem se s ním chtěla rozloučit, někdo vyběhl z domu ,,Rene?" otočím se. ,,Kdo to je?" řekl trochu uraženě. ,,To je Kioshi, a moc se neurážej, to ty mi nezvedáš telefon." snažím se říct s klidem, Rene si jen odfrkl. ,,Děkuju za bundu, a za to že jsi mě doprovodil domů." do rukou mu strčím bundu ,,Ahoj.". On se právě usmál? On se opravdu usmál, a to celou domu měl takový "znuděný" výraz. Ale musím uznat že mu úsměv slušel.

,,Tak co se stalo?" ptám se Reneho když vcházím do domu. ,,Nic, Aimina mamka potřebovala nakoupit,a při telefonování se jí vybyl mobil.." odpoví za něj Happy, s úsměvem. ,,Jeee Happy." vyjeknu se smíchem a obejmu ho. Vážně mi připadá jako můj starší brácha, vím je to trochu divný, ale co. To bych nebyla já kdybych mu nic neprovedla, do kapuci mu strčím umělohmotného pavouka, kdybych ho nezkoumala, ani bych nepoznala rozdíl, mezi ním, a pravím. 

Odtáhnu se od Happyho ,,Co si dáte k večeři?" pípnu po cestě do kuchyně. Neslyšela jsem žádnou odpověď, tak mě asi neslyšeli. No co, mají smůlu, budou tousty. Na večeři je ještě čas, říkám si když pohledem přejíždím po kuchyni, až se zastavím u okna. Plácnu si ruku na čelo ,,No jo ty bylinky, ze skříňky vyndám skleněnou nádobu. Usušené květy bezinky jsem natrhala jako první, bylo to jednoduché, ani jsem nepotřebovala nůžky, u heřmánku jsem je už radši použila, pro jistotu... Sklenice byla, do pěti minut plná, usušené bylinky krásně voněli. Nemohla jsem odolat, vyndám stejné hrnky jako minule, růžoví, modrý a zelený. Z poličky jsem vzala skleněnou konev, nezapomněla jsem ani na Lilly, která už měla plnotučné mléko v misce. 

Čaj byl hotoví, sklenici s plnými hrnky položím na stůl. ,,A teď tousty!" říkám si sama pro sebe. Jednoduše namažu tousťák máslem, přidám šunku, sýr, a někam rajče, nebo kyselou okurku. Nezapomenu ani na talířek ze zeleninou. Tousty už se dělají, tak ještě přidám na stůl tři talířky. ,,AAAAAAAAAAAAAAAAA!" neuvěřitelně se leknu výkřiku, který vychází z obýváku. Najednou do kuchyně vběhne Happy, v patách má i Reneho. ,,Klid, je jen umělí!" snaží se ho uklidnit Rene. ,,Mio!" vyjekne Happy. Šibalsky se na něj usměju ,,Promiň, musela jsem." s těmito slovy se začnu smát. Posadí se se skříženýma rukama na prsou ,,Tak se nezlob." dám na stůl velký talíř s hotovými tousty.

---

Tak tady je další kapitolaaa  x3. Doufám že se vám líbí, příští bude maličko jiná, no uvidíte sami. ^^ Budu moc ráda za každý hlas, a komentář :)