Kočičí dívka [ÚPRAVA]

kapitola 25.

Byli tu, Akemi, Takashi, a ještě nějací lidé. ,,Nám neutečete." prohlásila vítězně. ,,To se ještě uvidí." popadla jsem katanu, zorničky se mi zúžili, rozběhla jsem se. ,,Nevzdám se! Nemůžu.. kvůli nim, nechci o ně přijít. Snaž se Mio! DĚLEJ!" křičelo na mě mé vnitřní já. Sekla jsem svou zbraní, jeho krev mi vystříkla do obličeje. Cítila jsem se jako vrah, ani nic víc nejsem. Klidně ať mě potom všichni nenávidí, bude to lepší než abych je nechala zemřít. S výkřikem jsem se otočila, v krvavé louži ležel další muž. Zbývali ještě tři, když nepočítám ty zrůdy. Ale.. Ale teď jsem jako oni, nejsem o nic lepší! Sklopila jsem hlavu, zavřela jsem oči. Narostli mi uši s ocasem, neovládla jsem se. ,,Měla zmizet všechna síla." pošeptala Akemi svému parťákovi, naštěstí se mi zbystřily smysly, tak jsem vše slyšela. Takashi "nenápadně" naznačil že mě mají zabít. Dva běželi přímo proti mě, ani jsem nezvedla hlavu, a oba naráz probodla. Ten poslední mě zezadu chytil za krk, a zvedl do vzduchu. Byl to ten nejsilnější. Docházel mi kyslík, dusila jsem se. Pomalu se mi zavírali oči.

Najednou jako by mi něco řeklo že se nesmím vzdát. Prudce jsem otevřela oči, to světlo se ke mně vrátilo, cítila jsem hřejivý pocit u srdce, jako bych byla celá. Sice už můj hrudník nezářil, ale byla jsem to já, teď už mi nic nevzali. Sáhla jsem mu na ruku kterou mě držel ve vzduchu. Stačil malý dotek mé ruky, a pustil mě. Ruku měl celou rudou, jako bych mu jí popálila. Ani jsem nedopadla na zem, a vrazila mu katanu do břicha. Nestihla jsem si ani otřít krev z tváře, a Takashi mi podkopl nohy. Stihla jsem dopadnout na všechny čtyři.

Najednou jsem slyšela křik, Rene sem běžel ,,Ne!" vykřikla jsem, ale nebylo to nic platné. Popadl katanu, co ležela vedle mě. 

Co nejvíce jsem se napřáhl, a dal do toho veškerou sílu. Zastavil ji holou rukou ,,Co?" řekl jsem nechápavě. Happy vzal jednomu mrtvému dýku, a bodl mu ji do zad. ,,Teď ty Akemi." otočil jsem se, ale ona nikde ,,Kam zdrhla?" ptal se Happy, jen jsem pokrčil rameny. 

Angel k nám doběhla, všechny nás oběhla s otázkou jestli jsme v pořádku, samozřejmě jsme přikývli. Naštěstí se jí zatím co jsme bojovali podařilo otevřít dveře. Všichni jsme se proměnili v kočky, Lilly se držela na Reneho zádech jako malá opička. Zatím co jsme utíkali domů jsem měla čas přemýšlet: ,,Máme někomu říct co se stalo? Jak? A komu? Co s námi bude? Jsme jen bezcitní vrazi?". 

Ke dveřím jsme došli jako lidé, chtěla jsem odemknout, ale dveře se otevřeli. ,,Mami!" vyjekla jsem, musela jsem ji hned obejmout. Hladila mě po vlasech, jako když jsem byla malá, a rozbila si kolena ,,Vím co se stalo." řekla sklesle. Zesílila jsem stisk, pomalu mi stékaly slzy ,,To bude dobré holčičko." snažila se mě utišit. Odtáhla se ode mě, všichni jsme vešli dovnitř, kde jsme se nějakým zázrakem dokázali naskládat na gauč, a křeslo vedle. Na stole byl připravený horký čaj, čerstvé sušenky, které byli ještě teplé, stihla tady i poklidit ten nepořádek. Musím uznat, že v tomhle je dobrá.

----

Omlouvám se, jsem na sebe naštvaná, tak je to vidět i v mém psaní. Nečekala jsem že nechám prolít tolik krve... Ale potřebuji se vás zeptat, chcete abych pokračovala v této knížce? jestli ne tak bude poslední kapitola jako závěr, ale jestli ano tak jich bude víc! ^^ No nic, jsou skoro čtyři ráno tak by se Nik-chan měla uložit do postele ne? c: Začínám vážně uvažovat, že přestanu používat tu přezdívku.. Ale ona je tak kawaii a já si nemůžu pomoct!>.< Na druhou stranu, už mi tak nikdo nebude říkat.. To je jedno, alespoň mám téma na přemýšlení :D