Kočičí dívka [ÚPRAVA]

kapitola 26.

Takhle jsme si tam povídali sekundy, minuty, hodiny. Vše bylo jako dříve, všichni se najednou cítili uvolněně, jako by se nic nestalo. Mé oči namířili na hodiny, byl čas oběda, řekla jsem si, že odnesu špinavé nádobí. Zvedla jsem se, ale najednou jako bych několik nocí nespala. Spadla jsem na zem vyčerpáním, víčka se mi sama zavřela, a potom... jen tma.

Mia dopadla tvrdě na zem, s Happym jsme k ní okamžitě přiběhli. ,,Co je s ní?" vyjekne Happy, s pohledem namířeným na Miinu mámu. Ale než něco řekla Angel ji předběhla ,,Nejspíš jen omdlela." řekla nejistě. Všichni jsme se na sebe podívali. ,,Ale když byla Mia plná energie, Akemi pořád svírala v ruce to světlo.." zamyslel se Happy. Kazumi (Mii máma) se objevil strach v očích. Přiběhl jsem k ní, a chytil ji za rameno ,,Co je s Miou?" řekl jsem téměř neslyšitelně. Obrátila svůj pohled na mě ,,Sice to mohlo vypadat, že je v pořádku. Ale dokud nemá to světlo v sobě, tak jí dochází životní energie." řekla zděšeným hlasem, ani nemrkla. Byla jako mrtvá, neposedná slza jí stekla po tváři. ,,Možná se mi to jen zdálo." snažil se jí uklidnit Happy, ale spíše utěšoval sebe. ,,Jak poznáme že umírá?" špitla vyděšeně Angel. ,,Z-Zápěstí." Ukázala Kazumi na Miu ,,Bude mít tmavé žíly." pokračovala. Happy s Angel se jí podívali na ruku, vyměnili si pohledy, bylo to jasné.

Hrozně mě rozbolela hlava, chytla jsem se za čelo. Pomalu jsem otevřela oči, zářivé světlo mě oslepilo. Bylo to jako kocovina. Happy s Angel seděli u mě, a Rene s mamkou seděli na gauči, všichni vypadali příšerně ,,Někdo umřel?" zamumlám, nevěděla jsem co se děje, ale mamka měla rudé oči, plakala.. ,,Ne, ale brzo nejspíš ano." řekl sklesle Happy, oči se mu leskly od slz. Ani jsem si Reneho nevšimla, stihl k nám dojít. Stál za Happym s vražedným výrazem, až mi zamrazilo. Dal mu pohlavek ,,Baka! Co si myslíš že děláš?!" zařval na Happyho, ale to zůstal nehybně na místě. ,,Může být kdekoliv, a i kdyby jsme jí našli bude pozdě." začal plakat naplno. Objala jsem ho. ,,Nesmíš takhle myslet!" Rene se sesunul na kolena, začal brečet. ,,Může mi někdo říct, co se tady děje?" nechápavě všechny sjedu pohledem. Zatím mlčící Angel se ke mně přisunula, a chytila za ruku. Otočila ji, jako by mi chtěla věštit z dlaně, ale něčeho jsem si všimla. vyjekla jsem ,,C-Co to je??" mé žíly byly téměř černé, jako bych měla nějakou divnou otravu krve, nebo tak něco. Pohledy všech směřovali na zem, nikdo nevydal ani hlásku.

Sykla jsem bolestí, bolelo mě to místo kde se mě dotkla Akemi ,,Aha.. Už to asi chápu." znovu jsem pohledem sklouzla k rukám. ,,Je nějaká možnost, že to přežije?" zeptal se Rene mamky, ta ale jen zakroutila hlavou ,,Musí se jí vrátit to, co jí patří. Jiná možnost není." 

Seděli jsme tam takhle asi deset minut, ale to nikomu nepomůže. Hbitě jsem vyskočila na nohy ,,Nedá si někdo oběd?".

---

Hai, hai, jsem hrozná.. Hlavně že jsem psala ,,Zítra bude pokračování." jenže jsem dostala zákaz, protože jsem byla do pěti vzhůru a koukala na anime.. Nom, otaku ^^ ale to je normální, jenže mě mamka přistihla při činu! >.< Doufám že se vám kapitola líbila, omlouvám se za chyby. A mooooooc děkuju za vaše vote, komentáře i za to, že čtete mojí knížku! je tam 1K zhlédnutí, jste neuvěřitelní! Myslela jsem si, že když budu psát, a vydržím to do 30. kapitoly, bude tam maximálně 300-400, takže vám tedy moc děkuji ^^