Hudba v nás

17. kapitola

Nick se vedle mě napnul a lehce zbledl.

„A teď mi řekneš, že jsem ti zničil život?"

„Neřeknu. Nezničil si mi život. Nemá to s tebou nic společného. Jen ses zeptal, kdy to bylo, tak jsem ti odpověděla."

Nick se mírně uvolnil, ale stále tam lehká křeč byla vidět.

„Co se stalo?" zeptal se a já věděla, že dokud mu neodpovím, bude si myslet, že za to může on.

„Ale ... Jen se stalo něco, co se mi pak vysmálo do obličeje."

„Jasně chápu. Když ti to neřeknu já, ty budeš mlčet taky."

„Tak povídej, co byl tvůj problém."

„Teď ne. Zatančíme si." Zvedl se. Natáhl ke mně ruku, kterou jsem chytla, a vytáhl mě do prostoru, kde bylo místo na pár tanečních kroků.

Byl jsi stínem mého světla
Cítil jsi nás
Další začátek
Vytrácíš se
Bojíš se, že náš cíl je v nedohlednu
Chci nás vidět
Osvětlené

Kde teď jsi
Kde teď jsi
Kde teď jsi
Bylo to všechno v mojí fantazii
Kde teď jsi
Byl jsi jenom imaginární

Kde teď jsi
Atlantida
Pod mořem
Pod mořem
Kde teď jsi
Další sen
To monstrum ve mně divočí

Jsem vybledlá
Jsem vybledlá
Tak ztracená
Jsem vybledlá
Jsem vybledlá
Tak ztracená
Jsem vybledlá

Tyto mělké vody nikdy nepotkaly,
co jsem potřebovala
Nechávám to být - hlouběji se ponořím
Věčné ticho moře - dýchám
Naživu

Písnička dohrála, ale já jsem zůstala namáčknutá na Nickovi, který mě dále držel a pohupoval se do rytmu, který už dávno zanikl. Pokračovali jsme v krocích a čekali, kdy to toho druhého přestane bavit. Cítila jsem, že se každý nechal chytit do pavučin svých myšlenek.

Pak se ale Nick ozval: „Zradil jsem matku svého dítěte." Přestali jsme tančit a koukli si do očí. V těch jeho jsem mohla cítit bolest. Za ní nebylo nic, jen prázdná skořápka.

„Osiřela jsem."

Nevím, co viděl v mých očích, ale nebylo to nic pěkného. Vzal mě za ramena a usadil zpět na naše místa na pohovce.

„Začni." Pošťouchl mě.

„Naši umřeli krátce po našem konci. Se sestrou jsme zbyly jen my dvě a ukázalo se, že svět není továrna na splněná přání. Začátky byly zlý. Hodně. Neuměly jsme nic. A najednou jsme museli. Sestra se vzdala svého života pro ten můj. Myslím z akademického hlediska. Zatím co já jsem šla do města studovat, ona mě podporovala z vesnice, kde si otevřela malý podnik. Nevidíme se moc často, ale já ji posílám velký peníze na oplátku, aby splatila své dluhy, které si udělala kvůli mně.

Takže jsem vlastně dostala facku od života a musela jsem vyrůst."

„Wow. Týden po našem rozchodu? A to jsi mi nic neřekla? Byl jsem tu vždycky pro tebe. I po tom."

„Já vím, ale musela jsem sama. Ty ses taky neprocházel růžovou zahradou, co?"

„Ne. No, ze začátku jo. Převzal jsem si firmu, začal růst. Topil jsem se v penězích a nevěděl, co s nimi. To peníze byly mojí největší láskou. Pak tu bylo i moje ego. Když jsem pak potkal holku, která byla tou pravou, nestál jsem po jejím boku. Nechal jsem ji, aby klečela. Když mi to došlo, bylo pozdě. Po naší jedné noci, po které se mělo všechno změnit, mě odpálkovala. Poslala mě na místa, kam mě měli všichni poslat před několika lety. Už jsem to nemohl opravit. Bylo jí líp beze mě. Odjel jsem a vrátil se, až když už měla břicho. Dal jsem jí vědět, že se k dítěti postavím jako dospělý člověk. Znovu mě odmítla a já nemám nejmenší právo po ní něco chtít. Pokud mě nebude chtít, nebudu se jí vnucovat. Daří se jí dobře. Jí i naší dceři."

„Gratuluju, taťko." Poblahopřála jsem mu. „Nechceš s ní být v kontaktu? Myslím dceru."

„Chci. Chci, aby mi říkala tati, ale nejde to. Po tom všem musím oběma dát volnost. Škody jsem napáchal už dost. A na více frontách." Kouknul na mě omluvně.

„Vypadáš jako štěně." Sedla jsem si rovně a koukla mu zpříma do očí. „To, co se stalo s námi, nemá žádný vliv na to, co se stalo pak dál oběma. Nebo aspoň mě."

„Dobře."

„Ale mohl bys pro mě něco udělat?" zeptala jsem se.

„Cokoliv."