Hudba v nás

12. kapitola

Další seminář. Další plná třída. Další vysírači v zadních lavicích (ano, Lori, Anna, Ivo a Richard). Další text promítnutý na zdi.

Opakuje se to stejný. Jejich výraz, moje otázky.

Z davu se však bez násilí ozývá: „ Já být příjemcem, tak jsem k smrti vyděšená. „Budu tě sledovat" je fráze, při které by mi asi tuhla krev v žilách. Ale jinak je to děsně romantický."

„Děsně romantický?" ozval se Stefan, „možná tak pokus zamilovaného stalkera o romantiku, ale tohle je strašný úděs."

Diskuze se povedla. No možná trochu zvrtla. Děvče se opět ozvalo.

„A co je podle tebe romantika, experte?"

„No já nevím, ale vzhledem k tomu, že se u toho nikdo nepodepsal a my tu spekulujeme o obsahu, počítám, že autor je i anonym. Zastavte mě prosím, pokud se pletu." Koukl na mě a vteřinu počkal, jestli ho nezastavím, pak pokračoval. „ Tohle je dost romantika na hraně, pokud teda chceme říkat romantika. Já bych se spíš vydal směrem čokoládiček, kytiček, serenád, pokud chceme hudbu, ale určitě ne vyšinutý dopisy složené z textů písniček."

„Děkuji, Stefane. Tohle bylo vyčerpávající. Máme tu dvě strany. Jedna si z toho nic neděla a ta druhá je poněkud znepokojena."

Dveře do místnosti se znovu otevřeli a já cítila přítomnost toho stejného člověka, který mi proběhl mezi prsty minulou hodinu. Bohužel obličej jsem neviděla.

„Myslím, že teorií tu bylo dost. Je na čase na nějaké odpovědi. Jen malé nakopnutí. To vám dneska ale nedám. Ani nemůžu. Budeme si muset ještě počkat."

Hodina skončila a já děkovala nebesům, že se nikdo z bandy neozval. Zůstali v místnosti, dokud všichni neodešli. Téměř všichni. Pak přišli až ke mně do přední části místnosti.

„Tak tohle všichni ti studenti žerou. Už to chápeme." Podotkla Anna za všechny.

„Já jsem se o to neprosila. Prostě to chodí a já o tom jen tady mluvím."

Lori mi položila ruku na rameno. „Dneska to bylo skvělí. My už musíme na hodiny, ale příště nás tu zase budeš mít."

S tím se otočili a vypochodovali z místnosti. Byla jsem ráda, že dneska to bylo bez dramat, ale cítila jsem, že se ani jeden nevzdal šance zase něco chytrého a vtipného na mých seminářích vyplivnout.

Můj soukromý život byl děsně nudný, a když sestředobodem mého vesmíru stala skříňka 111, nebylo tomu jinak. Spíš to bylohorší. Domů jsem chodívala jen přespávat. Několikrát denně jsem se muselakárat, když moje myšlenky směřovali k tomu, že se musím jít kouknout,jestli na mě nečeká další vzkaz. Omezila jsem kontroly skříňky na příchod dopráce a odchod z práce. Nebudu lhát, svrběly mě prsty celý den.