Hudba v nás

19. kapitola

Sbalila jsem si věci a nasedla k Martinovi do auta. Vážně to bylo takhle rychlý. Jen to nejzbytnější a sbohem, můj domove.

Seděli jsme mlčky v autě a zatím, co se musel Martin soustředit, já jsem na něj pošilhávala.

„Zlobíš se?" musela jsem se zeptat.

„Kvůli tomu semináři?" odpověděl a na jeho tváři se jinak nehnul ani sval.

„Bože, naštvala jsem tě dneska ještě něčím, že to musíš konkretizovat?"

Martinovi se jen zvedl koutek a dál se soustředil na jízdu. „Strašně jsi mě naštvala, měl jsem sto chutí tě na hodinu vyrazit."

Hlasitě jsem polkla a modlila se, abych neměla na stole výpověď.

„Ale neboj. Pak jsem se uklidnil a všechno přehodnotil. Situace tě donutí znovu navázat na ten konec. Ani ty, ani studenti to nevydržíte moc dlouho."

„To myslíš vážně?"

„Smrtelně." Koukal před sebe a tuším, že se ze všech sil snažil, aby měl poker face.

„Tak to teda ne."

„To si piš, děvenko." Odvětil klidným hlasem, ve kterém jsem zaznamenala velký kus napětí. Bohužel dnešek byl katastrofám nakloněn a já jsem tomu dodala na hlasitosti. Otočila jsem se na sedačce tak, abych na něj viděla a začala jsem: „Tak na to zapomeň, chlapečku. Jsem dospělá a vím, kdy co mám skončit. Tohle už mělo po záruční lhůtě. Mě nebude nikdo říkat, jak mám svoje hodiny vést, ani ty."

Martin prudce zastavil, až jsem se lekla, že mě chce vysadit někde v lesích a nechat mě tam napospas divoké zvěři.

„Jsme tu." Mrknul na mě a konečně se na mě celý otočil. „To mi jako chceš říct, že máš pro studenty nějaký adekvátní náhradní plán?" zvedl obočí a já měla chuť, mu ten ksicht skřípnout do dveří.

„Mám. Moc dobrý." Tím jsem raději z hádky utekla. Otevřela jsem dveře a vystoupila před domkem. Nacházeli jsme se za městem. Pozemky zde byli veliké a příroda vzhledem k blízkosti města docela netknutá.

„Čekala jsem nějaký staromládenecký brloh."

„Budu to brát jako kompliment."

„Ber si to jak chceš." Zabručela jsem si pod vousy a doufala, že mě neslyšel.

Vzhledem k tomu, že mě pustil domů, mě asi neslyšel.

Ten barák byl naprosto super. Krásný, útulný, teplý. Hned jsem si ho zamilovala. Zatímco mi Martin ukazoval všechno kolem a seznamoval mě s tím parádním domem, já jen měla otevřenou pusu a musela jsem se napomínat, abych nezapomínala dýchat.

Prohlídku jsme dokončili před mým pokojíčkem.

„Taky bude tvoje území. Máš svojí koupelnu, tu nejpohodlnější postel a krásný výhled." S tím mě nechal a odešel.

Později jsem mu byla ráda, protože kdyby viděl, jak jsem skočila do postele, asi by si o mě pomyslel, že je mi tak maximálně pět.

Únavou jsem se stočila do klubíčka a usla. Tím byl konec tomuhle strašnému dni. Prostě jen tak.