Hudba v nás

10. kapitola

Křižovala jsem chodbu a hnala se za vidinou nějakého cizince? Bože jak já jsem blbá. Zastavila jsem se, popadala dech, kdy jsem si v duchu v mezičase nadávala. Ale možná tak blbá nejsem. Mohla jsem se zastavit kdekoliv ale ono ne. Musela jsem se z celé školy zastavit zrovna u skřínky 111.

Když už jsem tu byla, tak jsem ji otevřela a nejen skříňku, ale i pusu. Další...

Toto je začátek něčeho krásného
Toto je začátek něčeho nového
Ty jsi jediná, která mě přinutí to všechno ztratit
Ty jsi začátkem něčeho nového
A já to všechno zahodím
A budu tě sledovat jak zas padáš do mého náručí
A všechno to zahodím
A budu tě sledovat jak padáš, nyní
Ty jsi zemí, na které budu stát
Ty jsi slovy, které budu zpívat
Pro toto, což je začátkem něčeho krásného
Jsi začátkem něčeho nového

Rozdělíme role, já a ty
každej budem z jiný planety
a pak se jako potkáme
objevíme spolu světy neznámé
jeden bez druhýho nejsme nic
poletíme třeba jenom na Měsíc
přísahám před hvězdama
že jsi jediná hvězda má

Láska je to o čem to tady je,
protože Láska je bůh, věčná energie
Láska je to o čem to tady je,
protože Láska je bůh, vesmírná symfonie.

Zastrčila jsem si obálku do kapsy u kalhot a chtěla se vydat zpět, když jsem málem porazila Lori.

„Andreo, ahoj. Kam to tak ženeš?"

„Ahoj Lori. No vlastně jsem právě šla zase k sobě."

„Tak to ne. Dlužíš nám vysvětlení toho, co jsme všechno v pátek provedli. Takž dneska jdeme na oběd, platí?"

„Dobře." Usmála jsem se na Lori. Ona mi na oplátku řekla, kde se sejdeme a pak už jsem si mohla jít dál po svých.

Do teď se nabízela víc otázka Proč?, ale teď je na čase věci trochu přehodnotit a ptát se Kdo?. A ptát se co nejdřív, dokud mám ještě nějaký čas.

S bandou se v poledne sejdu v hezké restauraci kousek od školy. Sedíme u velkého stolu a zase jsem poslední, kdo dorazil.

První, kdo se chytne za hlavu po událostech předešlých dní je samozřejmě Richard. Okamžitě vyskočí na nohy a dá se do omlouvání.

„Je mi to líto. Většinou takový nejsem. Nechtěl jsem. Všechno mám ve tmě, ale vím, že jsem se choval nevhodně. Strašně mě to mrzí, vážně. Řekni cokoliv a já tak udělám, abych odčinil své hříchy."

Musela jsem se zasmát. „V pořádku. Jen si nebyl ve své kůži."

„To asi nikdo z nás." Ivo uhodil hřebík na hlavičku.

„Tak si sedni. Objednáme si a ty nám můžeš říct, co všechno se tu noc dělo. Dohromady dáme jen dost nesouměrné kousky." Pobídla mě Anna.

Takže jsem si opravdu sedla, objednala a dala se do popisu toho, co vyváděli v pátek. Když jsem skončila, všichni se chytali za hlavu.

„To je taková ostuda." Lomila rukama Anna. A ostatní nebyli výjimkou. Souhlasně mručeli a pak se omlouvali do té doby, než číšnice nepřinesla objednávky.

I při jídle ale konverzace pokračovala. Začala Lori.

„Andreo, moc se ti omlouváme, že jsme včera nebyli na semináři." Ostatní se uchechtli.

„No moc se nesmějte. Při první příležitosti vám to vytmavím. Sice jsem říkala, že žádný nápad nebude špatný, ale to co jste předvedli? Vážně? Nákupní seznam? Ach jo. Bavili jste se dobře?"

Richard se ujal odpovědi a nemohl skrýt pobavení v hlase. „Ani nevíš jak. Bavili jsme se ohromně. A neboj, zase se někdy stavíme a přispějeme svojí troškou."

„Chraň vás ruka Páně."

„Tak dost srandy. Kde na každou hodinu bereš ty texty? To si to sama vyrábíš nebo co? Nebo snad kradeš?" zeptal se Ivo na otázku, na kterou jsem moc odpovídat nechtěla.