Hudba v nás

20. kapitola

„Drazí studenti, sešli jsme se zde, abychom ..." Vešla jsem do třídy a uviděla Stefana, jak stojí u tabule a baví třídu. Chtěla jsem si zalézt do zadních lavic a mlčky ho pozorovat v umění komediantů, ale bohužel si mě všiml a větu zanechal tak, jak byla.

„Pěkně jsi začal. Pokračuj."

„Dobrý den." Stefan sklopil uši a odplížil se na své místo.

Já se ujala nedokončené věty za něj.

„... navštívili maják hudebního průmyslu." Oči všech se na mě nechápavě koukly a já věděla, že jim to nedošlo.

„Právě vám vyhlašuji exkurzi. Na semináři se zajdeme kouknout do jednoho z největších hudebních nakladatelství ve městě. Rozneste to všem na semináři, a mi se můžeme soustředit dál, na tuto hodinu, ve které ..."

Blázníš?
Blázníš?
Blázníš?
Blázníš?
Musíš být šílená, když si myslíš, že můžeme začít znovu
Pojď teď!

Další hrdina, další myšlenkový zločin
Tam za oponou v pantomimě.
Držíme linii a nikdo si nic víc neodnese?

Show musí pokračovat
Show musí pokračovat
Uvnitř je mé srdce zlomené
Můj make-up se možná loupá,
Ale můj úsměv zůstává dál

Ať se stane cokoliv, nechám to všechno náhodě
Další zármutek, další nepovedený románek
Dál a dál,
Ví někdo, pro co vlastně žijeme?
Myslím, že se musím učit
Jak být srdečný
Brzy se totiž otočím tam za rohem.
Vnější strana svítání je zlomená
Ale uvnitř v temnu jsem bolavý a chci být volný

Show musí pokračovat

Cítíš tu záři uvnitř tebe
Budeš mě následovat i když pro tebe spadnu?
Nedívej se dolů
Nahoru do této výšky, nikdy nenarazíme do země

Z rozhlasu se ozval mix písniček, jejichž text tvořil text, kterému jsem asi na celé škole rozuměla jen já. Jen jsem tipovala. A asi špatně. Oči všech studentů se upíchly na mě a očekávali další reakci. Musím uznat, že to nebyli idioti a asi jim došlo, že to nebyla náhoda. Ne každý den nám z rozhlasu hrají songy.

S očima všech na mě jsem se sama sebe musela ptát, co teď? Poslední tóny dozněly a já jsem si začala myslet, že se mi všechno zdálo. Každopádně Nataša asi umí číst myšlenky, jinak si její dotaz nedokážu vysvětlit.

„My to taky slyšeli, nezdálo se vám to. Bylo to pro vás, že jo?" Stefan vedle ní kýval zběsile hlavou v souhlasu s jejími slovy.

„Kdo si myslí, že bych tomu měla přikládat důležitost, ať zvedne ruku." Konečně jsem se vzpamatovala a dokázala otevřít pusu a vypáčit ze sebe pár slov.

Všichni v místnosti zvedli ruku...