Hudba v nás

Epilog

„Dávám výpověď."

„Zlato, nešil." Martin se otočil na druhý bok a snažil se znovu usnout. Byly dvě hodiny ráno a my jsme se vrátili z klubu.

S naší bandou, v tom stejném složení, jsme se sešli a zapili konec roku. Taková úleva.

Musela jsem se Richarda zeptat, jak věděl, že je to celou dobu Martin, ten tajný korespondenční kamarád.

„Já to nevěděl, ale kdo ho pojmenoval Pony? No přece my." Ukázala na ostatní – Lori, Annu a Ivoška.

„Hned jak jsme to slyšeli, bylo nám všechno jasný. Stejně, jako tobě." Usmála se Anna a napila se.

„Martine, já to myslím vážně. Dávám výpověď." Tím jsem ho asi probudila úplně. Sedl si, zapnul lampičku a zamžoural na mě.

„Jak jako výpověď?" Kouknul na mě nechápavě.

Já, sedíc v tureckém sedu na posteli vedle něj, jsem mu stále v klidu odpověděla: „Výpověď je ukončení zaměstnaneckého poměru."

„Já vím, co to je. Nemluv se mnou, jako s idiotem. Ale proč?" Chudák to asi nezvládal.

Koukla jsem se na něj a nasadila lehký úsměv. „Jsem těhotná."

Já s těhotenským bubnem, jsem seděla na zahradě a vedle sebe jsem měla svého muže. Byl podzim. Já jako žena v domácnosti a můj choť, jako ředitel toho stejného blázince, kde jsme se poznali.

„Jak to našim dětem vysvětlíme?" zeptala jsem se své drahé polovičky, zatím, co jsme koukali do zahrady v objetí.

„Co myslíš?"

„No to, jak jsme se poznali."

„Řekneme snad pravdu, ne? Já jsem tě pronásledoval jako stalkera, nakonec jsem ti nahnal hrůzu, ty jsi skoro všechno zničila, ale já jsem díky školnímu rozhlasu získal zpět tvoje srdce."

Zděšeně jsem se na něj koukla, a když věděl můj obličej, začal se smát. Já jsem se nakonec přidala. A možná to bylo hormony, ale klidně to tak řekneme našim dětem. Aspoň bude sranda a pravda byla, že naše seznámení bylo minimálně bizarní.