Hudba v nás

14. kapitola

Další den jsem chválabohu našla opravené práce před svojí kanceláří a mohla jsem tím pádem oznámkovat všechny studenty a taky tím pádem ani o jednoho nepřijít. Byl to celkem uklidňující pocit. Neříkám, že všechno bylo strašně inteligentní a moje srdce se rozplývalo nad jejich názory, ale měli vše splněno a na moje námitky zde nebylo místo.

Celý štos papírů jsem si založila do šuplíku a zavřela ho.

Zbývalo mi pár hodin do semináře a já musela vymyslet, jak dnešní hodina bude probíhat. Jsem celkem zvědavá, jak dlouho to studentům vydrží. Lákám je na něco, u čeho očekávají konec, ale já osobně v tom žádný konec nevidím. Nevím, jestli jim nějaký můžu někdy v budoucnu dát, natož slíbit.

Je to ale moje pojistka, jak si udržet seminář. Návštěvy ve skříňce 111 jsou pro mě spásou, ale jak se ukazuje tak taky prokletím. Budu to muset zastavit.

Vešla jsem do třídy. Zase narváno. Budu je muset asi zklamat.

Stefan už vstával, že půjde promítnout další text, ale zavčasu jsem ho musela zastavit.

„Dneska ne. A ani příště ne. S těmi vzkazy je konec..."

„Jako že už žádný nemáte?" ozvalo se z davu.

„Jako že vám už žádný nepřinesu. Ne v nejbližší době. Ale nabídnu vám ten nejlepší náhradní program, jak jen budu moct. Ale nejdříve... Ti, kteří tu jsou jen kvůli textům, můžou rovnou odejít."

Na můj popud se pár lidí zvedlo a opustilo místnost. Stejně jich bylo ale dostatek a já jsem mohla začít s mým programem.

Hodina uplynula a já mohla pociťovat na sobě i na studentech, že toho bylo moc a že jsme všichni vesměs rádi, že je konec. Další hodinu jsem nahlásila až na další týden.

Při odchodu ze třídy mě zastavil Ivo. Měl vedle sebe Ríšu a Annu.

„Počkej na minutku." Zavolal na mě.

Když jsem zastavila, Anna za mnou došla a objala mě. „Jsem ráda, že jsi to ukončila. Mohlo to být nebezpečný."

Když mě Anna pustila, Ivo se ujal slova: „Máš jít do ředitelny. Asi máš průser."

Richard na mě jen mrkl a pak jsme všichni šli dál. Zastávka v ředitelně mi nijak nezměnila plány, ale nebyla to nejmilejší zastávka.

Zaťukala jsem na dveře a ozvalo se vyzvání. Vešla jsem a stanula u stolu sekretářky. Ani na mě nekoukla, když mi jen oznámila: „Jste čekána, můžete vejít."

S dalším zaklepáním jsem vešla do místnosti, kde hned naproti dveřím byl stůl, za kterým seděl Martin. Vstal, když jsem vešla.

„Ahoj, Andreo, posaď se." Pokynul ke křeslu před sebou. Sám si opět sednul. „Prý jsi změnila program svých seminářů."

„Ano, změnila. To předešlý už nemělo takový smysl."

„Navýšil jsem ti hodiny proto, abys praktikovala furt to samý. Studenty to bavilo."

„Neboj. Dám jim dobrou alternativu. Náhradní program. Možná exkurze. Jo, exkurze. Bude je to bavit. Navíc je to dobrovolný."

„Myslel jsem si, že to máš v hlavě v pořádku. Všech pět pohromadě." Martin už vypadal hodně naštvaně. Jako by to byla jeho věc.

„Nešil. Já mám všech pět pohromadě."

„Ten seminář jsi dostala, protože to studenti chtěli."

„Ale plány se mění."

„Nemění." Prásknul dlaní do stolu a já leknutím poskočila. Nevěděla jsem, proč ho to tak štvalo.

„Martine, řekni mi, proč tě to tak štve. Co tobě je do toho?" taky jsem začala zvyšovat hlas a postavila jsem se.

„Co mě je do toho? Mě je do toho všechno. Já to tu řídím. Mě na tom prostě záleží. Mě na tom musí záležet!" Už jsme na sebe křičeli.

„A co? Chceš mi tu hodinu zrušit? Nebo mě donutit, abych všechno přehodnotila? To se nestane. Bylo to moc nebezpečné." Ječela jsem a dala jsem volně průchod emocím.

„Nebezpečné?" nechápavě se zeptal Martin. „Ty zazdíš seminář z osobních důvodů?"

„Tak a teď jsme na hranici, kde ti do toho není nic ani z postu ředitele tohohle ansáblu!" Zavřískala jsem na něj, otočila jsem se a odešla.