K Martinovi domů, a vlastně na přechodnou dobu i k sobě domů, jsem dorazila až pozdě. Jak se dalo čekat, Martin už doma byl.
Konkrétně stál v kuchyni a dělal večeři.
„Už jsi doma?" zeptal se mě stále zády ke mně.
„Ty umíš vařit?" odpověděla jsem mu otázkou.
„Samozřejmě. Kdyby ne, asi bych umřel." Konečně se na mě otočil a prohlédl si mě od hlavy až k patě. „Slyšel jsem, že se ti to dneska povedlo."
„Slyšel jsi správně." Opatrně jsem na něj vypálila a chystala se, že se zase chytneme.
„Kolik takových exkurzí máš ještě v rukávě?" položil před každého z nás talíř těstovin.
„Nějak si to zařídím."
Podal mi nástroje a já se dala do jídla.
„Na něco zapomínáš."
S plnou pusou těstovin jsem jen jako otázku pozvedla obočí.
„Já jsem ředitel a já bych měl vědět, co se v mojí škole děje. Měl bych vědět všechno."
Myslela jsem, že mi ty těstoviny zaskočí. Polkla jsem tedy a odpálila další ránu: „Vážně? Dobře. Něco za něco. Ty mi řekneš, kdo vlastní skříňku 111 a já ti řeknu můj následný program." Samozřejmě, že jsem blafovala.
Martin si mě znovu přeměřil pohledem. „Zítra?"
„Jo."
„Platí." Natáhl ke mně ruku a já ji přijala. Zpečetili jsme naší dohodu.
Pak jsme jen s lehkou konverzací dojedli a následně si každý šel po svém. Byla jsem celkem zvědavá, co si pro mě asi zítra přichystá. Co zítra zjistí.
ČTEŠ
Hudba v nás
ChickLitBýt učitelkou a učit umění a hlavně hudbu? To je v pořádku. Vše bylo v pořádku do té doby, kdy si anonym řekl, že je čas potrápit jednu vysokoškolskou učitelku hudebními hlavolamy. Kam povedou? #2 ChickLit 22.1. 2018