Hudba v nás

23. kapitola

K Martinovi domů, a vlastně na přechodnou dobu i k sobě domů, jsem dorazila až pozdě. Jak se dalo čekat, Martin už doma byl.

Konkrétně stál v kuchyni a dělal večeři.

„Už jsi doma?" zeptal se mě stále zády ke mně.

„Ty umíš vařit?" odpověděla jsem mu otázkou.

„Samozřejmě. Kdyby ne, asi bych umřel." Konečně se na mě otočil a prohlédl si mě od hlavy až k patě. „Slyšel jsem, že se ti to dneska povedlo."

„Slyšel jsi správně." Opatrně jsem na něj vypálila a chystala se, že se zase chytneme.

„Kolik takových exkurzí máš ještě v rukávě?" položil před každého z nás talíř těstovin.

„Nějak si to zařídím."

Podal mi nástroje a já se dala do jídla.

„Na něco zapomínáš."

S plnou pusou těstovin jsem jen jako otázku pozvedla obočí.

„Já jsem ředitel a já bych měl vědět, co se v mojí škole děje. Měl bych vědět všechno."

Myslela jsem, že mi ty těstoviny zaskočí. Polkla jsem tedy a odpálila další ránu: „Vážně? Dobře. Něco za něco. Ty mi řekneš, kdo vlastní skříňku 111 a já ti řeknu můj následný program." Samozřejmě, že jsem blafovala.

Martin si mě znovu přeměřil pohledem. „Zítra?"

„Jo."

„Platí." Natáhl ke mně ruku a já ji přijala. Zpečetili jsme naší dohodu.

Pak jsme jen s lehkou konverzací dojedli a následně si každý šel po svém. Byla jsem celkem zvědavá, co si pro mě asi zítra přichystá. Co zítra zjistí.