Hudba v nás

16. kapitola

Vyšla jsem z výtahu a naskytl se mi výhled na sál, kde byli mí spolužáci. Naštěstí jsme my s Nickem byli odděleni stěnou, dle všeho průhlednou jen od nás. Na naší straně byl salonek se sedačkami a koutkem s pitím. Na jejich straně byl taneční sál plný lidí, na které jsem se ani kouknout moc nemohla.

„Co piješ?" zeptal se mě Nick od stolu s pitím

„Cokoliv." Odpověděla jsem a sedla si na sedačku, z které byl ideální pohled na dění za stěnou.

Nick vzal pití, které nám připravil a sedl si vedle mě.

„Copak to je? Nechceš mě otrávit a pak mě odvést za město, kde mě zakopeš, že ne?"

„Máš asi dost otázek, co?" upil a pokračoval, „kde jen začít?"

„Proč tě všichni hledají? Proč jsi zmizel? Viděla jsem to v novinách." Vychrlila jsem ze sebe a čekala, čeho se zhostí jako prvního.

Nick se nejdříve smutně zasmál. „Ano, noviny. Bezmezná studna vědění. Hned po internetu. Musel jsem prostě opustit město, abych se znovu vrátil."

„Mám tě praštit?" Chtěla jsem. Tohle mi řekne?

„Ne."

„Tak pokračuj." Pobídla jsem ho a dál poslouchala jeho slovům.

„Něco jsem pokazil. Ono se mi to kouklo do obličeje a vysmálo se mi to. Odjel jsem. Firmu jsem přenechal otci a sestře. Teď jsem se vrátil, protože firma nebyla připravená na můj odchod. Zůstávám v pozadí a nechávám lidi věřit, že cestuju po světě a čistím si hlavu."

„Vyčerpávající."

„Ani nevíš."

Seděli jsme a koukali, jak se naši spolužáci chytli a začali dělat mašinku. Ani jeden z nás se nechtěl připojit. Prostě jsme o to nestáli.

„A ty, Andreo? Jak ses ty roky měla ty?"

„Velký pak Glen a nevěděl by to?" Upila jsem a byla jsem na řadě, abych se dala do příběhu. „Po všech školách jsem zabředla do další a tam teď učím. Žáci jsou super. Ta škola je bezva, jen můj osobní život stojí za starou belu."

„Pěkně shrnutý. Měla jsi pravdu. Velký pan Glen to ví. Ale vzít to takovou zkratkou jsi nemusela." Oba jsme byli na dně sklenic, takže se zvedl a šel nám přidělat. Já se koukala, co to míchá, ale nepodařilo se mi identifikovat všechny složky.

„Proč pitvat mrtvý věci."

„Andreo, kdy jsi dospěla?" zeptal se mě, otočil se se sklenicemi a pohledem si mě změřil.

„To mi nebudeš věřit."

„Neboj, myslím, že budu. Já sám mám věcí z kategorie Nebudeš-mi-věřit více než dostatek." Vydal se zpět na sedačku a podal mi pití v momentu, kdy jsem mu odpověděla:

„Bylto týden po našem rozchodu."