Překvapení z prvního patra/Petr Lexa (Hoggy)

#Part 27

,,Právě přistáváme. Zapněte si prosím bezpečnostní pásy a zůstaňte sedět na svých místech."

Hlásí pilot letu 015-856 Dubai – Sydney. Už to brzy začne. Cítím to. Projede mnou vlna vzrušení, ale zároveň mě běhá mráz po zádech. Právě se chystám udělat tu největší šílenost: Vkročit tam, odkud se ještě nikdo živý nevrátil.

*FLASHBACK*

Iva už hodnou dobu listuje v té staré knize a já pomalu přestávám věřit, že vůbec něco najde. Když jí nahlídnu přes rameno, uvidím jen změť písmen, starých obrazů a znaků. Nechci jí vyrušovat, ale když doba šustění stránek přesáhne hodinu, připravuji se na to, že jí řeknu něco ve smyslu ,,Už hledáme hodinu, jsi si opravdu jistá, že to bylo právě v téhle knize?" ale po dlouhých minutách naprostého mlčení konečně vykřikne: ,,Mám to! Podívej, Lexy, teď už se mi v paláci neztratíš!"

Položí přede mě tu tlustou bychli a já na dvoustraně 561-562 spatřím plánek, nebo spíš obří plán nějaké budovy, údajně Paláce zatracených duší. Chvíli mi trvá, než se zorientuju, ale nakonec vím úplně přesně, kde co je. ,,Trůní sál, Shromažďovna, Rozřazovací místnost..." začnu si názvy různých místností předčítat nahlas, abych si je lépe zapamatovala."

,,Jak vidím, už vidíš, co se kde nachází. Otázkou však je, kde se nachází samotný palác." poznamenala a mě došel ten příšerný nedostatek. Plán něčeho, o čem nemáme ani tušení, kde se nachází, nám je opravdu na nic. Nechtělo se mi ale věřit, že v takovéhle tlusté knize by nebyla jediná zmínka o místě, kde palác je.

,,Přece tady musí být aspoň slovíčko, kde to všechno hledat!" začnu zuřivě listovat tak, že mi kniha spadne na zem a udělá tak strašlivou ránu, že si Sára musí určitě myslet, že centrem Českých Budějovic otřásl hrozivý výbuch. Vykřiknu nejedno nepěkné slovíčko, ale když se jí chystám zvednout, všimnu si, že z ní kouká trochu pomačkaný papír. Zvědavě knihu otevřu přesně tam, kde v ní byl papír vložen a nestačím se divit.

Ten obyčejný papír se ukáže jako vytržená stránka, ovšem vrácená na stejné místo. Je zažloutlejší než ostatní a podle toho soudím, že se vyskytovala nějaký ten rok mimo knihu. Někdo jí nutně potřeboval mít u sebe a tak si jí jednoduše vzal. Někomu jinému však velice záleželo na tom, aby byla kniha kompletní a tak jí pečlivě vrátil přesně na to místo, odkud byla vytržena.

Iva mi papír vytrhne z ruky, ale ať ho otáčí jakkoliv, nic na něm není. ,,Co to má zname-" ,,No jasně! Neviditelný inkoust! Jak primitivní!" A už se hrnu pro sirky, abych zapálila okrasnou svíčku, která leží na stole. Když nad již hořícím zdrojem světla podržím stránku, téměř okamžitě se začnou vybarvovat písmena, slova, celé věty. Chtivě si je čtu když v tom ucítím kouř. Svíčka, přesněji ten plamen, na který jsem asi jen půl sekundy nedávala pozor se chopil stránky a začal jí olizovat. Naštěstí se mi to všechno podařilo rychle uhasit, a tak jsme přišly jen o pár písmenek, které se daly v pohodě domyslet.

,,Tak co tam je napsáno, Lexy? Přečti to nahlas, nevidím na to přes tebe!" se čtením nahlas jsem neměla žádný problém a tak jsem se do toho s chutí pustila.

Vlny tichého oceánu již nedosáhnou sem,

sám Arthur Fillip tomuto místu stal se osudem.

Jen pár vojáků tu bojuje už přes padesát let,

však těch, co jen přihlíží je přesně tisíc, pět.

Tam kde před světem se skrývají

je ten tajný vchod do tajných míst,

kde jsou jen duše, těla nemají.