Překvapení z prvního patra/Petr Lexa (Hoggy)

#Part 26

,,Haló? Kdo je... kdo je tam?" zeptá se paní Lexová vystrašeně chvilku poté, co zazvoním. Zřejmě čeká nějakého nemilého hosta.

,,Dobrý den, jsem Lexy Petersonová. Řekla jste, že tu mám být co nejdřív a tak jsem jela tak, jak jen mi to auto dovolilo." řekla jsem milým hlasem, kterým jsem se jí snažila uklidnit, zároveň v něm ale byla slyšet nedočkavost, jelikož jsem toužila vědět, co se stalo Petrovi. ,,Tak vydrž momentík, hned jsem tam!" křikla a v přetvářce, že je všechno v pohodě nám otevřela.

,,Vítej Lex... tedy vítejte, děvčata!" podala mi ruku a než jsem se stačila představit, vyhrkla: ,,Ahoj Lexy, tebe už znám z vyprávění a fotek, ale ještě jsem neměla to potěšení poznat tamtu slečnu..." Sára jí nesměle potřásla rukou a pípla ,,Dobrý den, jsem Sára." ,,Ale zlatíčko, já ti hlavu neukousnu. Pojďte dál!" nuceně se usmála a otevřela nám dveře dokořán.

,,Nemusíte si sundávat boty holky, abyste mi tu nenastydly..." poznamenala, když spatřila, jak si sedáme na botník a chystáme si rozvazovat tkaničky. ,,Dáte si něco pořádného k pití?" nabízela nám ty nejlepší kousky ze své alkoholické skříňky. ,,Tak já si dám Lemonda, jestli by vám to nevadilo." řekla už trochu směleji stále unavená Sára.

Hned jak dořekla název becherovky, paní Lexová už nalévala požadovanou tekutinu. ,,A ty, Lexy?" držela v ruce prázdného panáka a jen čekala na můj rozkaz. ,,No víte... já... asi nemůžu." podívala jsem se naštvaně na moje břicho, které se pod tričkem pomalu ale jistě začalo rýsovat.

,,Ale nebuď labuť" řekla a věnovala mi malý úsměv. ,,Dám si vodu." oznámila jsem rozhodně. Jen se na mě s úzkostí podívala, a když se k ní Sára naklonila, aby jí pošeptala to tajemství, zakryla si pusu. ,,Takže... to... Peťulka bude táta?" nejdříve se mi zdálo, že pláče štěstím, ale pak se její úsměv zkřivil do nešťastného výrazu a začala plakat doopravdy.

,,Neplačte, paní Le-" ,,Říkej mi Ivo, jsem přece... nebo alespoň jsem bývala matka tvé druhé polovičky..." zase propukla v další příval pláče. ,,Co.. ale to přece... Petr..." nemohla jsem zformulovat otázku.

Petr přece nemůže být... mrtvý.

Náhle jako mávnutím proutku se Iva zase rozjasnila a nabídla Sáře volnou židli. ,,Tak, posaď se tady, miláčku. Musím s tvojí kamarádkou něco soukromě probrat. Tady máš to pití a kdybys cokoliv potřebovala, klidně si posluž. Za chvilku jsme zpátky." a už mě strkala ke dveřím.

Když jsme byly konečně samy, Iva přešla ke knihovně a s jistou rukou vytáhla jednu tlustou, podle obalu jsem usoudila, že i dost starou knihu. Když jí s velkou ránou položila na stolek, všimla jsem si skoro smytého nápisu 'Průvodce chrámem zatracených duší'. No, alespoň v jednom jsem měla jasno: Rozhodně to nebudou pohádky pro děti.

,,Lexy, vím, že toho teď bude na tebe asi dost, ale zkus vnímat a pokud možno i rozumět každému slovu, co teď řeknu. Všechno to bude velice důležité pro další postup." řekla chladně s vážností v hlase.

,,Ale co Petr..." překypovala jsem nedočkavostí, že se konečně dovím, co se s ním stalo. ,,Buď trpělivá, moje milá. Abys pochopila, co se stalo Petrovi" při vyřčení toho jména jí ukápla slza, jediná slza, ale hned zase pokračovala stejně ledově ,,musíš si vyslechnout informace o nás."

Postupně mě to začínalo deptat. Co všechno se skrývá za tím ,informace o nás'? A co je to chrám zatracených duší? Plně jsem doufala, že v následujících větách budou všechny moje otázky zodpovězeny a tak jsem jen mlčela a čekala, až Iva začne.

,,Takže, jak už asi víš, jsme rod Lexigerů, vysávačů duší. Já už jsem se tak narodila, ale můj manžel byl změněn mnou. Musela jsem se toho dožadovat u nejvyšší královny Frii a ta mi to nakonec dovolila,... ovšem pod jednou podmínkou: Že jeden z mých synů, kteří se mi narodí, bude sloužit v její armádě." překvapeně jsem otevřela pusu a pomalu mi začalo docházet, k čemu tady došlo.

,,Souhlasila jsem tedy, jelikož jsem v tu chvíli nemyslela na nic jiného, že bude Miroslav konečně můj! Nyní se to ale vyplnilo a Petra nám doopravdy vzala. Dostal se tam sice kvůli vlastní hlouposti, ale to nic nemění na tom, že nám strašně moc chybí, avšak to nám ho bohužel nevrátí. Nechal nám po sobě dokonce i dopis. Tak ohleduplný a hodný byl." vytáhla z kapsy pomačkanou účtenku ze Starbucks. Když jí ale otočila, naskytl se mi pohled na pár, v rychlosti naškrábaných vět, které však byly jasně napsány jeho rukopisem. Se slzami v očích jsem začala číst.

Milá maminko,

moc se ti omlouvám, ale musel jsem tě opustit. Nic si nevyčítej, vychovala jsi mě, jak jsi nejlépe mohla a já jsem ti za to moc vděčný. Promiň, jestli jsem tě zklamal, ale každý má v životě slabou vilku a právě mě se stala osudnou. Každý normální člověk je někdy smutný tak, že už nechce dál žít. Vím, já nejsem obyčejný, ale v některých ohledech jsem se přizpůsobil lidskému životu natolik, že mě samotnému to život zničilo. Vím, že už mi nezbývá moc času a tak bych tě chtěl o něco požádat. Vyřiď Lexy, že jsem jí miloval a taky navždy budu. Byla mojí inspirací na cestě stát se lepším. Děkuju vám všem a vězte, že na vás nikdy nezapomenu.

S láskou Petr <3

Ruce se mi třásly natolik, že jsem skoro nebyla schopna ani položit ten papír na stůl. Zhroutila jsem se na pohovku a tiskla se k okrasnému polštářku. Iva si ke mně po chvilce přisedla a silně mě objala. ,,Ale notak. Truchlením a pláčem nic nezmůžeme. Vím, jak ti teď je, ale pojďme se radši podívat na způsoby, jak mu pomoct."

,,Počkat..." zbystřila jsem. ,,Ono to nějak jde?" zeptala jsem se ještě trochu chvějícím se hlasem.

,,Podívej se, když se vysávač duší dostane až do takové situace, kdy cítí maximální smutek, vysaje duši sám ze sebe a ta pak bloudí po paláci ztracených duší a nebo slouží královně Frie, která tam mimochodem také sídlí. Na půdě po svých prarodičích jsem vyhrabala tuto starou knihu. Myslím, že tě dovede až tam, kam potřebuješ." usměje se a mě dojde obsah poslední věty.

,,Jak jako MĚ? zeptám se, tušící nějakou šílenost. ,,Jak je známo, do paláce zatracených duší se teoreticky dostanou JEN duše, ale prakticky... Chce to někoho s chladnou hlavou, dobře vyvinutým smyslem pro logiku a pevnou vírou. Všechno mi to na tebe sedí a navíc: Kdo by o něj byl schopen bojovat a položit za něj život?"

Potutelně se usmívala a já vytušila, že mě čeká pěkně těžký úkol, který bych teoreticky neměla přežít, ale prakticky... to se o to alespoň pokusím.