Překvapení z prvního patra/Petr Lexa (Hoggy)

#Part 21

Ahoj lidi! :) Konečně tu mám zase další díl tak enjoy it!

_______

Dnes je ten den, kdy mám propagovat můj teaser. Dnes se ukáže, jestli je ta písnička úplnej propadák, nebo hit. Přehrávám si v hlavě její melodii a dospěju k názoru, že to nemůže být zas taková ostuda, nebo ano?

Když už se cítím dostatečně připravená na dnešní den, otevřu oči. Naskytne se mi pohled na Péťovu tvář. Je tak cute!

Pozoruju, jak se jeho hrudník zvedá a pak zase klesá. Uklidňuje mě to.

Políbím ho na tvář v domnění, že ještě spí. On mě však k sobě přivine a přitiskne své rty na mé. Vpletu mu prsty do vlasů a přitáhnu si ho blíž. Vdechnu jeho vůni. Najednou sebou trhne a vymaní se z mého sevření. Otočí se ke mně zády a prudce dýchá.

Tohle se bohužel stává při každém našem polibku. Celkem dost mě to štve. Proč? Co se to s ním stalo?

Po tváři se mi skutálí slza. Nechci, aby tohle trvalo navždy. Chci ho bez zábran líbat, jako když jsem ho poprvé potkala ve svém bytě. Od té doby, co jsem na něho zakřičela, je jako vyměněný. Je vznětlivý, naštve se kvůli každé maličkosti. Často se mi zdá, že není upřímný, i když říká, že je všechno v pohodě a ať se nestarám. Dost si o něj dělám starosti, ale vždy mě uklidní, že to nic není. Připadá mi, jako by něco tajil.

Když se jeho dech zklidní, otočí se zpátky a na tváři se mu objeví omluvný pohled. ,,Promiň..." řekne a zastrčí mi pramen za ucho. ,,Já..." Povzdechne si. ,,Co se děje?" zeptám se jako vždycky.

Žádná odpověď.

,,Proč prostě... Máš nějaký problémy?" ozvu se znovu.

Stále žádná odpověď.

,,Prostě mi to řekni! Já to pochopím." Už vidím, jak se nadechuje, aby něco řekl, ale pak prudce vydechne. ,,Já, ...já nemůžu." řekne a na maličký okamžik se mi zdá, že se tváří provinile.

,,Hele, vím že je to těžké, ale-" ,,Nic nevíš." tvrdě mě utne. ,,Nevíš ani zlomek toho, čím si procházím." řekne chladně a prudce vstane z postele.

-

Někdy mám opravdu pocit, že nic neumím a že jsem nemožná. A to se děje právě teď.

Jedeme s Petrem na místo koncertu a oba mlčíme. Vždycky když se nedívá, pohlédnu na něj a zkoumám jeho výraz. Když se na mě otočí, rychle odvrátím hlavu a předstírám, že mě velmi zaujal výhled z okna.

A takhle je to pořád dokola.

Jo a divíte se proč na koncert? Jak už jsem zmiňovala, Petra napadlo, že když vystoupím jako předskokan Slzy, zcela určitě se ta písnička uchytí a bude z ní hit.

Jsem na ní opravdu hrdá. Je to duet pro mě a pro Petra. Paní profesorka přece neříkala, že nám s tím zpíváním nemůže pomoct ještě někdo jiný. Je nám oběma jasný, že až ten song vyjde, už náš vztah dál neutajíme, ale rozhodli jsem se, že už je to natolik vážný, aby se to dozvěděli fanoušci.

,,Lexy..." ozve se najednou Péťa. ,,Promiň za to ráno, já prostě..." ,,Ne, to je v pohodě." říkám automaticky.

,,To zvládneš!" povzbudivě mě chytí za ruku a stiskne mi ji. Okamžitě se mi vrátí pocit trémy. To nedokážu! 10 000 lidí! Mám chuť se ujmout volantu, otočit to a jet zpátky do mého bezpečného bytu.

,,Péťo, já se bojím!" zašeptám panicky. Přecijenom nejsem zvyklá skoro každý den vystupovat před tisícema lidí. ,,Ale prosimtě, to bude v pohodě! Věřím ti!" dá mi letmou pusu na tvář.

,,POZOR!" rychle strhnu volant k sobě. Těsně mineme černý mercedes. Oddechnu si, zatímco mi Petr na zádech maluje prsty kroužky. ,,Hele, věnuj se řízení, nebo opravdu nabouráme!" řeknu se smíchem a přemístím jeho ruku zpět na volant, tam kam patří.Jakoby uraženě se na mě podívá. Pokývám hlavou způsobem 'Jo, to je chlapče život' a pohledem naznačím, ať se kouká dopředu.

Najednou křečovitě sevře volant a vydá ze sebe výkřik bolesti. Zděšeně mu pohlédnu do tváře. Na čele se mu blyští kapičky potu a vypadá duchem nepřítomný.

,,Péťo! Co se děje?!? Mluv se mnou!" Chytnu volant a pokusím se řídit, mezitím co se snažím probrat Petra. ,,Prosím! Prosím!" slzy my pryští z očí a prudce s ním cloumám.

V dálce spatřím rozsvícené brzdové světlo.

A do háje.

To nebude nic příjemnýho.

Každou otáčkou kola se blížíme smrti. Už před sebou zřetelně vidím auta ve frontě. Není místo, kam bych zatočila.

,,No tak! Zmáčkni tu brzdu!" prosím zoufale.

Náhle se stane zázrak. Petr najednou dupne na brzdu a naše auto se snaží zachránit, co se ještě dá.  Zakryju si oči a čekám na náraz. Ale místo prudké rány cítím jen malé ťuknutí. Podívám se tedy a vidím, jak se auto lehce dotýká Wolkswagenu před námi. Až teď si uvědomím, že jsem celou tu dobu zadržovala dech, a tak prudce vydechnu. Pohlédnu na Petra. Zase ostře dýchá.

,,CO TO BYLO?!?" řeknu ještě trochu adrenalinovým hlasem. ,,Já f-fakt... nevím..." odpovídá ne moc přesvědčivě. ,,Radši budu řídit, OK?" říkám ochraptěle. Už vidím, jak to tam dnes zazpívám. ,,Ne ne ne, už je to dobrý!" chrání se své řidičské místo. ,,Dobře, jak myslíš." otočím se a nepřítomně zírám z okna.

Teď už nemám na nějaký koncert ani pomyšlení. Co to zase bylo? To už fakt není normální, že? Snažím se uklidnit svůj dech a pevně doufám, že se snad někdy dozvím to jeho tajemství.

Tak, pro dnešek všechno. Konečně jsem si zase našla chvíli, kdy něco napsat pro tuhle knížku. Poslední dobou totiž makám na tý druhý knížce. :) Btw, můžete si jí přečíst, jestli chcete. Dost by mi to pomohlo :) Jinak, rozhodla jsem se, že budu kapitoly nějak pojmenovávat, tak abyste se nelekli :) Je to tak lepší. Tak zatím ahoj a zas u dalšího dílu :D

vaše kaciiik :)