Překvapení z prvního patra/Petr Lexa (Hoggy)

#Part 25

*FLASHBACK*

Pohled Petra

Naposledy pohlédnu na bezvládné tělo Lexy ležící na posteli a definitivně opustím pokoj. Jdu po ulici, naprosto nevím kam a přemýšlím o tom, co jsem právě udělal. Co to sakra bylo?

Já. Jsem. Ublížil. Hodně. Tato slova se mi honí v hlavě stále dokola a dokola až mě to dohání k šílenství. Slyším, mě už velmi známý hlas, jak mi vnucuje a opakuje mojí vinu. ,,Zklamal si ji, znechutil jsi jí, vystrašil jsi jí k smrti, odpudil jsi jí..." - ,,Už dost!" okřiknu ten odporný hlas vycházející z mého nitra. Jako bych si myslel, že to je nějak platné.

,,Bojí se tě, štítí se tě, nemiluje tě..." pokračuje dál a mě pomalu začíná docházet ta krutá pravda, kterou obsahují jeho slova. Já jí silně ublížil, už se mnou nebude nikdy chtít nic mít, chtít mě vidět. Už nikdy neuslyším její hlas, její průzračný smích, její zpěv... Zcela jistě na mě bude naštvaná a udá mě na policii...

Ach ne! Bulvár! Novináři se v tom budou hrabat a naprosto zničí mojí reputaci! ,Slavný Petr Lexa ve vazbě, údajně prý za znásilnění!' takto budou znít všechny titulky novin příštích dní. Tři dny. Víc tomu nedávám.

Jedním slovem katastrofa. A to všechno jen proto, že jsem se narodil do špatný rodiny. Rod Lexigerů. Tisíckrát radši bych teď seděl někde u televize usrkávaje čaj a ni netušící o krutosti tohoto světa.

Při pomyšlení na to teploučko se zachvěju zimou. Únava na mě najednou dopadne jako balvan a mě se pomalu rozjíždějí nohy až skončím na studené zemi. Víčka mi bleskurychle spadnou a já jen cítím, jak mě proud myšlenek odnáší někam daleko do říše ne moc příjemných snů.

Ráno se probudím s úsměvem na tváři, protože i se zavřenýma očima cítím, že svítí sluníčko. Moc dlouho mi to ale nevydrží, jelikož pod sebou ucítím prochladlou zem, což mě donutí se okamžitě zvednout. Co tu saka dělám?!

Myšlenkový proces se mi naštěstí podaří rychle zapnout a tak mi netrvá ani dvě sekundy, než přijdu na to, proč jsem se neprobudil ve své posteli. Podle toho, jak je chladno usuzuji, že ještě nebylo ani sedm, takže u mě v bytě se pravděpodobně ještě zotavuje moje láska, můj odraz z té předešlé hrozné noci.

Pane bože já jsem debil! Co jsem to udělal? Všechno jsem si pokazil, s tím mohu počítat určitě. Ale co jsem měl dělat? Jak jsem to mohl ovlivnit? Odpověď zní: Těžko. Teď ale vážně není čas na to se obhajovat a říkat, že to není moje vina. Přeci jenom se vším všudy jsem to stále já, Petr Lexa a JÁ jsem jí ztratil.

Najednou jako by mi někdo zabodl tu nejostřejší dýku do srdce a nešla vyndat. Nešlo to vrátit zpět.

Se slzami v očích se řítím zmoklou dálnicí. Nesmím se tomu poddat. Nesmím! Vybavil jsem si svojí matku jak sedí naproti mně a káravě se na mě dívá. ,,Nikdy, nikdy nebuď smutný!" řekne vážně, jako by na tom měl záležet celý svět. Ale teď už záleží... tedy aspoň ten můj.

Snažím se ty protivné slzy potlačit, ale čím dál tím hlasitější vzlyky se derou z mých úst. Nefunguje to. Propadl jsem smutku. Skončil jsem. ,,PROHRÁL JSI!" Křičí hlas z mého nitra. Tentokrát mu musím dát za pravdu a tak jen smutně přikývnu.

Vím, že právě prožívám poslední chvilky svého života, když náhle přes mokré přední sklo, na kterém se blyští další a další kapičky-slzy zahlédnu ceduli ,České Budějovice'. Okamžitě si vzpomenu na mojí rodinu. Budou truchlit. Jen pro mě. Pro toho blázna co nedokázal potlačit smutek.

Máma bude zcela jistě zaskočená, bude si vyčítat, že mě asi nevychovala dost dobře. To se nesmí stát. Na telefonáty ale už teď není čas, vytáhnu tedy pomačkanou účtenku z mé poslední návštěvy Starbucks a začínám psát. Krátký dopis na rozloučenou. Ať si nikdo nic nevyčítá, jejich chyba to není. To já se nedokázal smířit s mojí podstatou a to mě dovedlo až tam, kde teď jsem, Plačící v autě a zoufalý, za jízdy píšící vzkaz, aby tu po mě něco zůstalo.

Tělem mi otřese silná vlna bolesti. Už je to tady. Rychle tedy zaparkuji před naším barákem a jen čekám.

Na to nejhorší.

Nejspíš.

*Konec FLASHBACKU*

Pohled Lexy

,,Vysávač duší, vysávač duší..." opakovaně hledám v knihách výraz. Před chvilkou do nemocnice dorazila Sára s další hromadou všech knížek, ve kterých by mohla být alespoň zmínka o vysávačích duší a tak mám zase konečně co dělat.

Chci zjistit něco víc o těchto ,nadpřirozených' lidech, abych pak věděla, kde najít takového vysávače, který se vypařil a nechce se vrátit zpátky domů a jak s ním pak následně pracovat, aby se lépe ovládal a nic podobného se už neopakovalo.

Ještě pořád jsem mu neodpustila, ale moje srdce si nedá říct, přemluví hlavu a pak se spojí proti mně. Musím ho najít! Je to pro moje dobro a... tedy pro NAŠE dobro (hodím nedůvěřivý pohled na své bříško) a nebylo by pro mě... no dobře pro NÁS nejlepší, kdybychom znovu skončili v nemocnici kvůli nedostatečné výživě.

Sára, sedící u stolu s podepřenou hlavou a hledající nějaké info si povzdechne. Vypadá dost vyčerpaně (přeci jenom hodinové hledání v knížkách...) Podívá se na mě tím svým pohledem, který by vás měl správně nakopnout (ale teď to moc nefunguje) a já už moc dobře vím, co bude následovat.

,,Hele, teď mě dobře poslouchej, Le. Ať už hledáš v těch knížkách cokoliv, je to naprostej nesmysl. Už jsem ti to chtěla říct předtím ovšem viděla jsem, jak se do toho s vervou pouštíš, ale tohle už fakt nejde vydržet. Řekni mi, upřímně, v čem ti to pomůže? Proč to děláš? Protože mě to jaksi není úplně jasný..." viděla jsem, že už je fakt na dně.

,,Chci Petra najít. Je to pro dobro toho dítěte a já fakt nechci, aby žilo bez táty. To mu přece nemůžu udělat!" řeknu jistě a podívám se rozhodně na Sáru.

,,Lexy, pochop! Lžeš sama sobě! Přestaň si laskavě namlouvat, že to děláš kvůli tomu miminku." při tomto slově se zlostně podívám na přání ,Gratulace!' na kterém je nakreslený čáp a které jsem mimochodem dostala od ní. ,,Přiznej si to konečně. Chybí ti. Nedokážeš bez něj žít! Stal se tvojí drogou, tvojí denní potřebou. Už dva měsíce toužíš po jeho rukou okolo tvého pasu a po tom jeho nejkrásnějším úsměvu a..." - ,,Už dost!... Prosím, už dost!" přeruším její básnění o Péťovi. Už nemůžu vydržet ten nátlak krásných představ. Tolik mi chybí.

,,Dobře, přiznávám, že bych radši umřela, než žila bez něj, ale kde ho mám podle tebe asi najít?" přiznala jsem nakonec, ale k čemu mi to bylo, když jsem dostala zákaz od Sáry hrabat se v knížkách a tudíž jsem neměla absolutně žádnou představu o tom, kde by se mohl skrývat.

,,Já osobně bych na jeho místě nechtěla být sama. Potřebovala bych to s někým sdílet." prohlásila Sára a mě hlavou bleskl v hlavě úžasný nápad. ,,No jasně! Ty jsi hlavička, Sári!" zaťukala jsem jí na hlavu ona se usmála. ,,Jeho milující matka, o které mi tak často vyprávěl! Musí být u ní! A když ne, tak nám aspoň poskytne informace. Ale jak jí... Jo vlastně já mám její číslo! Jednou jsem jí volala místo Petra kvůli... no to je jedno..." a začala jsem bleskově projíždět kontakty hledajíc její jméno. ,,Lehač, Lesáková, Le... á tady to je!" vykřikla jsem nedočkavě a stiskla ,volat'.

Párkrát to zazvonilo a pak jsem konečně uslyšela její hlas. Zněla ustaraně. ,,Dobrý den, paní Lexová. Jen jsem se vás chtěla zeptat jestli Petr..."- ,,Ach Petr!.." vykřikla a rozplakala se. ,,Co se stalo? Haló? Paní Lexová?" snažila jsem se plačící Ivu přivést zase k mluvení. ,,Petr... on je..." zajíkala se a pak znovu propukla v pláč. Začínala jsem mít nemilé tušení, že je Petr... Nahnalo mi to slzy do očí a proto jsem radši rychle zapomněla. ,,Co se mu stalo?" chvějícím hlasem jsem chtěla vědět.

,,Přijeď. Rychle." řekla najednou úplně bez emocí a položila to.