Překvapení z prvního patra/Petr Lexa (Hoggy)

#Part 22

Ahoj lidi! Za prvé bych se chtěla všem moc omluvit, že jste museli čekat tak dlouho na novej díl, ale nebyl ani čas, ani chuť. Teď už je zase všechno v pořádku, takže můžete čekat díly pravidelně. Jinak, vytvořila jsem svojí facebookovou stránku, na kterou budu přidávat další aktualizace a novinky z mého spisovatelského života! Tady je odkaz: https://www.facebook.com/spisovatelka.kaciiik/?fref=ts Tak se pls přidejte. :D 

Díky za pochopení (i když někteří na mě začínali být už docela hnusní) a tady máte další díl!

Užívejte!

Pohled Petra

Ale ne.

To se nemělo stát.

Hlava mi ještě pořád třeští a hlasy se pomalu vzdalují. Mohl jsem právě Lexy zabít. Naštěstí jsme autu před námi dali jen ,,pusinku".

Proč mi to dělají? Co jsem komu udělal? Nenávidím se. Co jsem to za člověka?

Chabě jsem se zasmál nad svým špatným vyjádřením.

Proč nemůžu být normální? Nikdy se s tím nesmířím. Nikdy. Proto mám poslední dobou ty ,,záchvaty bolesti". Vždycky přestanu vnímat věci okolo a a v hlavě mi bolestivě znějí hlasy, které se mě snaží donutit smířit se s tím, kým jsem.

Den ode dne se to zhoršuje. Vždy mám pocit, jako by se mi měla roztříštit hlava. Nutí mě to cítit smutek, který naštěstí umím rychle zahnat. Ale asi tak poslední týden si nejsem jistý, jak dlouho toho budu ještě schopný.

Nesmím být smutný, nesmím to nechat nade mnou zvítězit.

Jinak přestanu existovat.

Ale co když - Nech toho Petře. Mysli na koncert. Na tu novou písničku. Na Lexy. OK. Jsem klidný. Jsem klidný.

Před očima se mi objeví obrovský areál a před ním asi tak 20 000 lidí. Tak to bude velký. Zaparkuju u vchodu pro účinkující a otevřu Lexy dveře se slovy ,,Prosím, slečno" a ona mi věnuje malý úsměv. Jdem si to užít!

Pohled Lexy

,,Nádech, výdech. Nádech, výdech. To zvládneš. Jsi přece herečka!" dodávám si odvahu. Stojím v zákulisí s vincentkou v ruce a snažím se soustředit na text naší písničky. Sice už jí dávno umím nazpaměť, ale pro jistotu si jí ještě opakuju.

,,5 minut do výstupu Slzy!" Nepříjemný zvuk se line z malého amplionu vedle mně. Zrychlí se mi dech. V hlavě mi víří tisíce myšlenek typu: ,,Co když to bude falešně?", ,,Co když zapomenu nastoupit?" nebo ,,Nechci se ztrapnit." ale rychle je vypustím.

Náhle mě někdo obejme kolem pasu a já najednou vím, že to zvládnu na jedničku. Otočí mě k sobě a políbí mě na čelo. ,,Jsem ten co ho ráda měníš" zanotuje. ,,Jen když mě z lásky nevyčleníš!" doplňuju a sebevědomí ještě narůstá.

,,Vím, že dneska zazáříš. Zvládneš to!" povzbuzuje mě v posledních vteřinách našeho soukromí. ,,Já vím." odpovím sebejistě a obejmu ho.

,,Prosím přivítejte nový objev Lexy P a Petra Lexu s duetem Změna lásky!" zařve moderátor a já jen slyším, jak fans burácejí a ječí. Naposledy se otočím na Péťu s úsměvem a vkročím na podium.

Když uslyším první tóny písničky, pomalu přejdu k mikrofonu a začínám zpívat. Ze začátku je to trochu nezvyk, slyšet svůj hlas jak se rozléhá po celých Letňanech, ale když uslyšíte vedle sebe i svého spoluzpěváka, hned vám to přijde jako ta nejobvyklejší věc na světě.

Zpívám a z velkých repráků se linou celkem prima tóny. Přichází naše oblíbená část a tak se podívám směrem k Petrovi. Překvapivě mě taky propaluje pohledem a tak se usměju. Nikdy jsem nebyla více připravena vydat se na pospas hudbě. Nadechnu se a jdu na to. (pozn. aut. Lexy je tučně a kurzívou, Petr je tučně, (sbor) není tučný a je v závorce, oba jsou netučně a kurzívou)

***

,,Kdybys tak věděl, co ostatní vědí"

,,Kdybys tak tušila, co ostatní tuší"

,,Jsi moje spása, co můj signál ruší,

Snad je to jen síla našich spřízněných duší!"

,,Jsem ten co ho ráda měníš,"

,,Jen když mě z lásky nevyčleníš!"

(na pláži)

,,Vlna s námi mlátí o horké oblázky"

,,Myslím že se to dá nazvat Změna lásky!"

***

Když píseň skončí, slyším šílející fanoušky. Ovace se však záhy mění na vyděšený jekot. Zmateně se rozhlížím a pak mi to dojde.

Kde je...

 Zrak mi spočine na pódiu, na němž nehybně leží Petr.

Zastaví se mi dech. Nemůžu se pohnout. Fanoušci sice stále křičí, ale v mé hlavě už to je jen podklad mých proudících myšlenek. Promítám si naše první setkání, všechny naše společné chvíle. 

,,Tohohle člověka přece nemůžu nechat jen tak ležet!" domlouvám všem mým svalům v těle. ,,Aspoň pár kroků!" dodávám ještě, ale to už ležím na zemi. Od publika si tím vysloužím další zděšený výkřik. 

To už mě však do náručí bere Lukáš a odnáší mě pryč. Vzdáleně slyším zoufalého moderátora, jak se celou katastrofu snaží zachránit tím, že dá místo výstupu Slzy úplně jinou, mě neznámou kapelu. Ještě slyším nespokojené reakce fans, pak má hlava vypne úplně.

- BLACKSCREEN -

Když se probudím, všechno mě bolí. Ležím na tvrdé ploše, ale nevím, kde jsem, jelikož je všude úplná tma. Slyším jen klidné dýchání, které vychází z úst člověka, který leží vedle mě a nejspíš spí. Když se ho dotknu, okamžitě poznám o koho jde. 

Petr.

Moje hlava třeští, ale i tak se posadím. Vybaví se mi všechno, co se stalo před tímhle divném probuzení. Promnu si oči, které už si pomalu ale jistě začínají zvykat na tu tmu, která mě obklopuje. Vidím okolo sebe docela malý prostor tvaru obdélníku. Rozpoznám bicí a nějaké židle, které leží složené na sobě. Kde to jsem? 

Na jedné, nám bližší kratší stěně spatřím, že je rozdělena na dvě části a škvírou mezi nimi prosvítá nepatrný proužek světla. Na jedné části spatřím kliku a zarážku. Počkat - ...cože?!? Náklaďák?

Ještě jednou si promítnu všechny věci, co jsem teď okolo sebe viděla a všechno souhlasí. Jsem v závěsu kamionu, kterým se nejspíš přivážely věci na akci. To mi připomene katastrofu, která se stala. Cítím v sobě naštvání. Co mi tají? Znovu se na něj podívám, tentokrát se však ve tmě lesknou jeho oči.

Takže to by bylo pro dnešek všechno! Doufám že jste si to užili a brzy čekejte další díl! Ještě jednou moc vás prosím, dejte like na tuhle stránku https://www.facebook.com/spisovatelka.kaciiik/?fref=ts ať vám nic neuteče :D Tak to je asi všechno a pamatujte: Mám vás ráda <3

vaše kaciiik