Překvapení z prvního patra/Petr Lexa (Hoggy)

#Part 24

Ahoj všichni :D Knížka se pomalu ale jistě bude blížit ke konci :) Jak už jsem psala jedné holce  komentářích, tak jí hodlám dopsat přesně 14 září, v ten den, co jsem jí před rokem začala :) Ano, už to bude rok... Ale nebojte, pár dílů ještě bude tak si je užijte!

*Klap... SVISSSST!*

Můj odpadkový koš udělá ten tak nepříjemný, mě už dobře známý zvuk, když do něj vyhodím dvě napůl shnilá rajčata, jeden ztvrdlý rohlík a prošlý ovocný jogurt. Zase další jídlo v tahu. Plýtvání jsem vždy z celého srdce nenáviděla, ale teď nemůžu jinak.

Posledních pár týdnů jsem na tom dost bídně, ale je to tak prostě lepší... Bez něj... NE! Co si to nalhávám! Už jsou to dva měsíce a co odešel to se mnou jde pěkně z kopce, no, hlavně s mojí váhou. 45kg. Pouhých 45 kilo k dobru. Sice se nemám moc čemu divit, na to, že se poslední dobou živím jen trochou ovoce a vodou to celkem ujde... Blbost! Je to hrůza!

Někdy už si říkám, že to prostě vzdám a ukončím to trápení jednou provždy, ale nemám dostatek odvahy. Bojím se bolesti.Stále si nejsem jistá, jestli jsem se rozhodla správně. Vím však jediné: A to jest, že takhle to už dlouho nevydržím. Náhle se mi prudce zvedne žaludek a mé nohy mě bleskově nesou do koupelny. Leknu si a jen čekám na to nejhorší.

Poté urychleně spláchnu a sednu si na malý kobereček umístěný na studených kachličkách uprostřed malé místnosti. Co se to sakra děje?!? Přece není možné, že by se za mě stala bulimička... Tuhle myšlenku okamžitě zavrhnu, jelikož bulimičky přece zvracení vyvolávají, ale proč moje tělo zvrací, když nemá co?

Svléknu ze sebe svoji blůzku a naskytne se mi pohled na absolutní katastrofu. Jen nechápavě zakroutím hlavou a když se můj žaludek znovu chystá k vývrhu, kleknu si, nahnu se nad záchodovou mísu a...

*BLACKSCREEN*

Po dlouhém vlečení jakýmsi prostorem, po podivném snu, který se zdá nekonečný konečně ucítím píchavou bolest na pravé dlani a uslyším pravidelné pípání. Třeští mi hlava a mě stále nenapadá, proč je mi takové horko a proč mám tak moc pod hlavou. Pokud si dobře vzpomínám, moje postel je trochu měkčí a spím většinou v košilce, mám jen jedno pyžamo, které zásadně nenosím, tak proč...

,,Haló, slečno Petersonová, jste vzhůru?" jemně se mnou zatřese nějaký, podle hlasu muž středního věku. Pomalu otevřu oči. Nade mnou se sklání muž v bílém plášti a usmívá se na mně. ,,Jak vám je?" promluví vlídným hlasem.

Kdybych měla mluvit pravdu, řeknu, že to není nic moc, ale vychování mě nutí odpovědět kladně a tak řeknu jen univerzální fajn. ,,Povězte mi, proč jste, tipl bych tak poslední měsíc a půl nic nejedla?" Vzpomínky se mi nahrnou do hlavy a najednou se mi chce brečet jako nikdy předtím, ale moje oči ani nemrknou.

,,Já... já... prostě toho na mě bylo moc!" vydechnu a doktor mi věnuje znepokojivý pohled. ,,A víte, že jste ho tím mohla málem zabít?" Na mé tváři se objeví nechápavost, jelikož absolutně netuším, koho má na mysli.

,,Copak vy o tom nevíte?" zeptá se a jeho tvář pokryje velký úsměv. ,,A o čem jako?" stále mi nedochází, o čem se tu bavíme. ,,Budete mít miminko, jste těhotná, slečno Petersonová!" stiskne mi ruku a já cítím chvíli naprosté zděšení, chvíli překvapení, pak hrůzu, radost... Jako by mé pocity byly čísla na ruletě a já jen čekala, na kterém se zastaví. Nakonec jsem zůstala zmatená sedět na posteli s doktorem, který mě hladil po zádech.

,,Ale jak..." vyšlo jenom ze mě... A pak mi to došlo.

Petr.

Ta nejhorší noc mého života. Otřásla jsem se nechutí. ,,Je vám zima?" zeptal se můj nositel dobrošpatných, no, spíš hrozných zpráv.

Miminko. Já a miminko. Teď. Na škole. Vždy jsem si přála mít alespoň jednoho sourozence, nějakého malého človíčka, o kterého bych se mohla starat, ale teď... se to jaksi úplně nehodí.

,,Katastrofa..." bylo vše co jsem řekla, ale naštěstí na to pan doktor nestačil zareagovat, protože do pokoje vešla paní Lédlová, moje sousedka. ,,Ahoj zlatíčko, jak se vede?" zahlaholila se svým obvyklým širokým úsměvem. ,,Proč jste tady?" ptala jsem se, dnes už asi podesáté, jelikož paní Lédlová byla ten poslední člověk, kterého bych tady čekala.

,,Tady paní byla tak laskavá a přivezla tě sem." vysvětlil doktor a má sousedka se začervenala. ,,Ale prosím vás, vždyť to nic nebylo. Jsem ráda, že jsem mohla pomoct." řekla skromně, ale já stále nechápala, jak se o mém zkolabování dozvěděla. ,,Ale... proč... jak jste mě našla?" chvíli mi trvalo, než jsem zformulovala otázku.

,,Zrovna jsem věšela prádlo v koupelně když se z bytu nade mnou, tedy z tvého bytu ozvala hrozná rána. Rychle jsem všeho nechala a běžela se podívat, co se stalo. Dveře byly naštěstí odemčené a tak jsem začala prohledávat byt, až jsem v koupelně našla tebe Lexy, jak ležíš hlavou na záchodovém prkýnku a nevnímáš. Rychle jsem tě přenesla do mého Wolkswagenu a vystartovala směr Motol." dokončila svoje vyprávění paní Lédlová.

,,Opravdu vám moc děkuji!" objala jsem jí. ,,Kdyby nebylo vás, nejspíš bych ještě teď ležela s hlavou někde na záchodě..." ,,Ale nemáš zač, dítě. " usmála se. ,,Jo a mimochodem, Gratuluju!" řekla a silně mi potřásla rukou. Zase jsem na ní nechápavě koukala. ,,No za to mimčo!" napověděla mi.

,,Jo...uhm...díky." odpověděla jsem. Ještě pořád jsem si nezvykla na to, že jsem těhotná. Proč mě to předtím nenapadlo? Všechno to do sebe tak krásně zapadá. Jestli se za to dá gratulovat, to si nejsem jistá, ale jedno vím určitě:

To dítě potřebuje tátu.

A to teď hned.