Překvapení z prvního patra/Petr Lexa (Hoggy)

#Part 23

Takže ahoj všichni, jsem tu zpátky s novým dílem :D I když toho času o prázdninách moc není :)

Užívejte!

Koukala jsem mu dlouho do jeho krásně zelených očí. Tentokrát jsem v sobě cítila naštvání a zlobu. Všechna starostlivost o něho se vypařila. I přes tu tmu, která nás obklopovala jsem viděla, že se tváří smutně a provinile.

,,Nechceš mi už náhodou něco říct?" zeptala jsem se, čekajíc na jeho odpověď, i když by to byla ta nejbláznivější věta na světě. ,,Víš, Lexy..." řekl tiše a já věděla, že bude následovat nějaká výmluva, kterou se mě bude snažit odvést od tématu. Tentokrát však pokračoval.

,,Sice bys to neměla vědět, máme totiž zákaz o nás někomu říkat ale-" ,,Jak o VÁS?" přerušila jsem ho, protože už jsem vážně nechápala o co se tu jedná. ,,No, nevím jak bych ti to správně vysvětlil, ale nejlepší název pro to, co jsem je asi vysávač duší." Zarazil se mi dech. ,,C-co-cože?!?" vychrlila jsem z posledních mých kyslíkových zásob.

,,Teď mě asi úplně nepochopíš, ale jedná se o člověka, který potřebuje ke svému životu duše cizích lidí. Vysává je z nich a tím se živí. Proto jsem se poslední dobou choval tak odtažitě, nechtěl jsem ti ublížit." Odstoupila jsem pár kroků dozadu, až jsem narazila na stěnu kamionu. Myslím, že mám dost informací, abych si stihla udělat o celé situaci obrázek. Jsem až v příliš malém prostoru s ,,člověkem", který mě může snadno zabít.

Petr si mé reakce všiml a vztáhl ke mně ruku. ,,Ne ne ne ne ne, neboj se! Zas tak zlé to zase není! Už jsem se naučil se ovládat. Někdy jen prostě dělám to, o čem nevím a co sám nechci, ale to se stává fakt minimálně." snažil se všechno zachránit, jako kdybych se uměla proměnit v ducha a tou stěnou projít (což bych mimochodem i celkem uvítala). Stále jsem nebyla stoprocentně přesvědčena o bezpečnosti bytí u Petra blíž než v okruhu dvou metrů.

,,Opravdu? A co bylo to dneska ráno v autě?" ptala jsem se, jelikož jsem měla stále pochybnosti. ,,To byla jen náhoda, vážně. Musíš mi věřit. Kdybych tě chtěl zabít, tak proč už bych to dávno neudělal? Přemýšlej trochu. Zapomněla si snad na mojí lásku k tobě, která mě brání říct o tobě křivé slovo? S mojí proměnou se nic nezměnilo, miluju tě stále stejně, ne-li víc!"

Teď už jsem to nevydržela a vrhla jsem se mu do náruče. Jak jsem mohla mít vůbec nějaké starosti, že by mi něco udělal? Plně jsem mu důvěřovala a tak to i zůstane. ,,Promiň za všechno podezřívání a tak... vím že si to měl těžké." omluvně jsem se mu prohrabávala v jeho vlasech. ,,Jo, to je v pořádku. Já to chápu. Taky bych se divil, kdyby se ke mně někdo blízký znenadání začal chovat, jako když ke mně nepatří." a přitiskl mě k sobě pevněji na důkaz toho, že já k němu stoprocentně patřím.

Náhle se s hlukem otevřely dveře a za nimi stál Lukáš. ,,Tak co vy hrdličky, stále spolu?" provokoval nás zase. ,,Víš co? Mohl bys nám zatím přinést sklenici vody, zatímco si sdělíme aspoň první dojmy z koncertu. Díky." A už už chtěl zase zavřít dveře, ale Luky ho zastavil. ,,Jo Lexy, to mě připomíná, že jsem před chvílí mluvil s tvojí profesorkou ze školy, prý se jí moc líbil tvůj koncert a mám ti vyřídit, že máš jedničku s hvězdičkou a velikou pochvalu za velmi dobře vykonanou domácí práci!" sdělil mi radostnou zprávu.

,,Počkej- vážně? A před jakým časem si s ní zhruba mluvil? Že by tu pochvalu chtěl Petr slyšet osobně..." ,,No, nějakejch 20 minut to už bude..." řekl, ale to už jsme byli venku z kamionu a pádili jsme do davu, najít mojí učitelku.

Po nějakých 10 minutách jsme jí konečně našli. Zrovna se bavila s mojí spolužačkou Jade, která se zřejmě taky přišla podívat na náš koncert. Hned jak si mě Jade všimla, oči jí zazářily nadšením.

,,Teda Le, ty to umíš rozjet!" řekla s obdivem a objala mě. ,,A že to bude rovnou duet, to bych neček..." Slova jí uvízla v krku, jelikož za mnou uviděla Petra, který i nadále hrdě ukazoval, že k němu patřím. ,,Ahoj! Jsem-" ,,Já vím, Petr Lexa! Jsem tvoje velká fanynka!" řekla šťastně a její pohled stále přitahovala Petrova ruka, která pevně objímala můj pas. Nevím proč, ale najednou jsem se za ní cítila dost trapně. ,,Ahoj Jade!" pozdravila jsem jí nakonec. ,,Vy spolu..." prsty naznačila, jakože myslí mě a Petra. Jen jsem přikývla, protože na tuhle otázku jsem nevěděla jak správně odpovědět. Chvilku bylo trapné ticho, dokud ho nepřerušila moje profesorka. ,,Opravdu Lexy, smekám. Bylo to úžasné! Myslím, že už jsem vybrala někoho, kdo pojede za naší školu do Anglie na světovou pěveckou soutěž."

,,Tak to je úžasné!... počkat- to jako myslíte mě?!?" nevěřila jsem svým vlastním uším. Studuju tam první měsíce a ona mě hned pošle do celosvětové soutěže? Radostně jsem skočila Péťovi kolem krku. ,,No vidíš, že se ti vyplatily ty hodiny ve studiu! Je z tebe hvě-"

,,Jé podívejte, támhle je HOGGY!" řev a jekot přerušil Petrovy chvály. Bleskově mě chytl za ruku abychom rychle zmizeli ještě před tím, než se na něho vrhnou fanoušci jako vosy na med, ale bylo pozdě. ,,Prosím, Hoggy, dej mi podpis!" ,,Vyfotíš se se mnou, prosím?" ,,Pozdravíš mě ve videu?" ani jsme nestačili všem odpovídat, byly jich stovky. Nebylo úniku. Každý chtěl alespoň podpis. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme si rozdělili funkce: Já jsem fotila a Petr se usmíval a pózoval.

Asi tak po půl hodině nás konečně přišli vysvobodit securiťáci. Petr už měl v tu dobu dost špatnou náladu. Celou dobu co jsme jeli domů se jen mračil a nadával snad na každého trochu odvážnějšího řidiče. Začínala jsem se docela obávat, aby zase nedostal další záchvat, přeci jenom se mi nechtělo znovu šílet že nabouráme.

Když jsme celí utahaní konečně vpadli do bytu, chtělo se mi tak akorát vlézt do postele a pořádně se zachumlat do krásně voňavých peřin, dneska jsme totiž spali u Petra. Ale jelikož jsme celý den nic nejedli, přešla jsem pomalu ke kuchyňské lince a začala smažit vajíčka, zatímco Péťa zatím něco dělal v koupelně. Když už tam byl docela dost dlouho, rozhodla jsem se ho zkontrolovat. ,,Petře, jsi v pohodě?" zaťukala jsem na dveře koupelny. Místo odpovědi se zpoza dveří ozývaly podivné zvuky. Za pár vteřin se rozlítly dveře a z nich vyšel ještě trochu naštvaný Petr. Svižně si to rázoval přímo k posteli na kterou pak následně skočil a ukázal jako že mám skočit za ním. ,,,Tak pojď, trochu si užijeme!" řekl takovým divným hlasem a poklepal vedle sebe na postel. ,,Ale,... ale nám vystydnou vajíčka!" řekla jsem už trochu nejistým hlasem, ve kterém bylo stoprocentně slyšet trochu strachu.

Když viděl, že nejdu, rychle vyskočil a chytil mě za zápěstí tak silně, až jsem zaúpěla bolestí. Přitlačil mě na zeď a serval ze mě halenku. Poznala jsem, že je něco špatně. ,,Tak co Le, už chápeš o co tu jde?" ale než jsem mu stačila odpovědět, už mě drtil svými rty. Když jsem se konečně vymanila z jeho pevného sevření, začala jsem utíkat. Nedostala jsem se však daleko, protože mě znovu chytil a svalil mě na postel. ,,Péťo, prosím, nech mě na pokoji! Moc tě prosím, přestaň!" snažila jsem se bránit, ale nebylo mi to nic platné. Začal ze mě svlékat zbylé oblečení a tiskl mě pevně k lůžku. Začala jsem brečet, i když jsem věděla že to je marné, kopala jsem kolem sebe, ale tím jsem se jen posouvala více ke kraji postele. Stále jsem si opakovala, že to nejde z jeho nitra, vlastně za to nemůže a že to není on až do té doby, co jsem ztratila vědomí.

**

Ráno mě probudily paprsky, které lehce prostupovaly tmavě zelenými závěsy. Jsem u Petra v pokoji. Jen jsem se pohnula, rozbolelo mě celé tělo. Co jsem včera dělala, že mě všechno bolí? Na žádné posilko si nevzpomínám... Moje hlava začala vzpomínat a tím mě ještě víc rozbolela. Najednou se mi to všechno vybavilo, vzpomínky na předešlou noc se staly až moc živé. Zakryla jsem si obličej hrůzou, snažila jsem se všechny vzpomínky vypustit. Rozhodla jsem se, že na něj nebudu nějak naštvaná, přeci jenom za to nemůže, ale už prostě nechci riskovat, že budu muset zažít něco podobného.

Už ho nechci nikdy vidět.

Nikdy.