sweet death || short story

pětadvacet

Bylo ticho. Nakonec si blonďák povzdechl a posadil se na kraj mojí postele. „Jsem Smrt, Emmette." Ale než stihl říct cokoliv dalšího, přerušil jsem ho. „Počkej, odkud víš moje jméno?" Teprv až jsem to ze sebe vychrlil, uvědomil jsem si, jak debilní otázka to byla. Super, teď si i Smrťák bude myslet, že jsem vypatlanej idiot. „Musím to vědět. Znám jména všech lidí. Pro každého si jednou přijdu. A opravdu netuším, proč mě vidíš. Nikdy – od počátku věků se mi tohle nestalo. A věř mi, že jsem z toho v šoku možná víc, než ty."