Blackinnon I. | cz

Motýl a včelka

Vystoupala jsem po schodech do Astronomické věže, kde zatím nikdo nebyl. Co když si ze mě dělal srandu? To je blbost, vypadalo to váznějc, než nějaká blbá sranda. To by si jenom zkusil...

Opřela jsem se o zábradlí a koukala na hvězdy, na Zapovězený les, Černé jezero.

,,Tys přišla," ozvalo se od schodů až skoro nevěřícně a já se prudce otočila.

,,Jo, přišla. Taky se trochu divím," pouchechtla jsem se. ,,O co jde?"

,,Všechno, co ti teď řeknu, jsem se dozvěděl pár dní potom, co se ti to stalo. O ničem jsem neměl ani páru, takže mi to nemáš právo zazlívat," začal a opřel se o zábradlí vedle mě. Já jsem jen tiše čekala, co příjde.

,,Vůbec nevim, jak ti to mam říct," podrbal se na zátylku a potom si promnul oči.

,,Tak, jak to myslíš," poradila jsem mu a čekala nějakou zajímavou poznámku, ale žádná nepřišla.

,,Strašně dlouho jsem o tom přemejšlel, ale prakticky jsem nic nevymyslel. Jen to, abys mi do toho vůbec neskákala a nechala mě to domluvit. S výsledkem už si potom nalož jak chceš."

Odmlčel se a po chvíli zase začal.

,,Už to mam. Řeknu ti takovou pohádku. To budeš koukat," zasmál se a já s úsměvem na tváři zavrtěla hlavou.

,,Tak povídej, jsem zvědavá."

,,No, byl jednou jeden motýl, kterého celá rodina nenáviděla. Měl jiné názory, jiné myšlenkové pochody a nikdy k nim moc nezapadal. Potom, si ale na vedlejší louce našel kamarády, kteří ho ve všem podpořili a měli ho rádi. Taky tam byla ještě jedna včela, kterou motýl nenáviděl a ona jeho. Dělali si nachvály, byli na sebe zlí a snažili se toho druhého vystrnadit z druhé louky. Motýlovi z té pitomé včelky naprosto hrabalo a těšil se na každou chvíli, kdy jí nebude muset vidět.

Potom se ale musel na chvíli přesunout na jeho rodnou louku, kde musel strávit se svojí rodinou pár hodin. Motýlova rodina se za něj strašně styděla a tak si ho celý večer nevšímala. Náš hlavní hrdina motýl taky nebyl na svou rodinu pyšný, tak se snažil jakkoliv změnit, aby se k nim nehodil.

To se mu povedlo a nikdo ho nepoznal. Když už si myslel, že odlétne někam hodně daleko od té louky, všiml si něčeho, co ho donutilo zůstat. Byla naprosto nádherná. Byla to jeho včelka, o které nevěděl, že ji zná.

Přilétl k ní a dal se s ní do řeči. Byla pro něj něco jako jeho anděl, někdo, kdo mu ukázal kam má jít a pro co všechno se má rozhodnout. Náš mladý motýl doufal, že to tak ona má stejně. Skvěle si spolu rozuměli a motýl si ani jednou nevzpomněl na to, že je tak hrozně šťastný na té rodné louce. Louce, která pro všchny znamenala utrpení. S onou včelkou mu čas uběhl tak strašně rychle a vždycky, když se na ní podíval, myslel si, že je v nebi a doufal, že to tak má ona stejně. Připadalo mu, že jsou jako spřízněné duše, že konečně našel někoho, na kom mu záleží víc, než na sobě.

Potom, ale přišel konec. Ta louka, na které si teď připadal tak krásně se zase stala tím hrozným peklem, tím místem utrpení. Celá louka začala hořet. Bylo zabito tolik nevinných motýlů a mučeno tolik včelek a různých živých tvorů, včetně rodiny jeho mladé včelky.

Včelka odlétla a on si myslel, že už ji nikdy neuvidí, ale nedošlo mu jedno a ponalu to nejdůležitější. Jeho včelka byla celou dobu u něj. Vídali se každý den na druhé louce i s jeho přáteli, ale ani motýl, ani včelka si to neuvědomovali. Motýl na ni myslel každý večer, každé ráno a každou minutu svého krátkého života. Doufam a byl si skoro jistý, že včelka to má podobně.