Po napsání 68. Kapitoly jsem se rozhodla, že takhle příběh ukončím. Příjde mi to jako skvělý zakončení PRVNÍHO dílu.
Myslim, že tahle kapitola bude naprosto, ale naprosto přeslazená a já nevim co všechno. Když si vezmu, co všechno jsem si s tímhle příběhem zažila a jak mi ty postavy strašně přirostly k srdci...
Chce se mi brečet. Fakt že jo. A to vam můžou moji kamarádi dosvědčit, že já u knížek, filmů atd. nebrečim skoro vůbec. Ani ty pitomý Hvězdy nám nepřály, nebo Než jsem tě poznala mě nerozbrečelo a za chvíli bude brečet na celeh pokoj jako želva.
Chtěla bych strašně moc poděkovat všem, co pro moje kapitoly hlasovali, komentovali a celkově všem, co tohle četli.
Teď budu plácat asi pátý přes devátý, ale snad to pochopíte.
Pro ty, co nevědí jaký s timhle příběhem byly problémy, tak pro ty to sem teď napíšu.
Stalo se to u 45. Kapitoly. S holkama ve třídě jsme si udělaly srandu a začaly jsme psát k tomuhle příběhu kapitolu, která se toho vůbec netýkala (btw. týkala se naší třídy, ale to je jedno).
No a já když jsem tu "kapitolu" chtěla vymazat, vymazala jsem celej příběh. Celou mojí půlroční práci. Byla jsem strašně naštvaná a zároveň smutná. Nakonec to bylo tak, že mi holky všechny kapitoly screenshotly, mamka to vzala do práce k "ajťákům" a ti mi ten text z obrázků vytáhli.
Takže nakonec jsem to jen zkopírovala zpátky. Sice už neexistujou ty všechny komenty k různým kapitolám, ale ten příběh tu pořád je.
Fakt nevim, proč vám to sem píšu, asi jsem se nějak rozněžněla, ale to je asi jedno.
Možná jste si toho všimli, možná ne, ale do posledních kapitol jsem vkládala úplně všechno. Celej tenhle příběh mě neskutečně bavil a naprosto jsem jím žila.
Například u toho, když jsem psala 68.Kapitolu, jsem se fakt málem rozbrečela, protože se mi zdálo, jak to strašně uteklo.
Jako jo, teď si musíte myslet, jakou z toho, že dokončuju příběh, dělám vědu, ale já sem prostě fakt píšu, jak se momentálně cejtim.
No tak aby to taky nepřetáhlo víc slov než bych chtěla...
Celý tohle info znamená jak vám chci hrozně moc poděkovat, že jste to dočetli až sem a svým způsobem mě podporovali v něčem, co mě strašně baví.
Vždycky, když mi napíšete komentář a já vám odpovím, tak si ani nedokážete představit, kolik v tom jednom děkuju je. To se ani snad nedá vyjádřit slovama, ale i tak se o to teď pokoušim. Snad to zní aspoň trošku upřímně a ne jako z nějaký telenovely, kde se právě Juan vrátil s kytkou růží a Esmeralda řekne děkuju.
Wau, fakt skvělý přirovnání, Al... ale tak je skoro půlnoc, tak co byste čekali? (Psala jsem to o půlnoci)
Takže prostě a jednoduše vám neskutečně moc děkuju za to, že jste to se mnou vydrželi a nepřestávali mě podporovat!!!
DĚKUJU❤
(9.10.2016)
#DojatáAllieSubrae
ČTEŠ
Blackinnon I. | cz
Fanfiction,,Strašně dlouho jsem o tom přemejšlel, ale prakticky jsem nic nevymyslel. Jen to, abys mi do toho vůbec neskákala a nechala mě to domluvit. S výsledkem už si potom nalož jak chceš." Odmlčel se a po chvíli zase začal. ,,Už to mam. Řeknu ti takovou...
