Unesená nebo Neunesená?✔[OPRAVUJE SE]

Kapitola 6.

Jak zamknul, tak jsem se rozhodla naplánovat útěk.
Měla jsem spoustu nápadů, ale všechny byly k ničemu. Vždycky se naskytnul důvod proč to nemůžu udělat, jako třeba že vyběhnu ze dveří, když je otevře a uteču.

To by se mi nepovedlo, protože mě samozřejmě chytí, ale mohla bych se o to pokusit.
Stojí to za to.
Buď uteču, nebo tu budu hnít do smrti.
Ale kam uteču?
Zpátky do děcáku?
Nic jiného mi nezbývá.
Nechci tu zemřít.
Musím pro to něco udělat.

Schovám se za dveře ,a až vejde, tak uteču.
Je to jednoduché, ale když mě chytí, tak je po mně.
Hlavou se mi honilo plno otázek, ale žádné odpovědi.

Proč jsem byla unesená?
Jak uteču?... .

Nikdo mi nemohl odpovědět.
Stoupla jsem si za dveře a čekala, až vejde.
To netrvalo moc dlouho, protože se ozvalo odemykání dveří.
Byla jsem připravená.
Srdce mi bušilo jako o závod.
Když se otevřely a on vešel do místnosti, tak jsem na nic nečekala a vyběhla ze dveří.
On to nečekal, ale rychle se vzpamatoval.
Běžela jsem co mi nohy stačily.
Přede mnou se objevila dlouhá chodba a na konci ní dveře.

Za mnou běžel Dylan.
Zrychlila jsem na tempu.
,,Stůj! Stejně mi neutečeš!
Vrať se!"
Řval na mě, ale já pořád běžela.
Už jsem byla u dveří a zatáhla za kliku.
Když jsem je otevřela, tak jsem
zjistila že jsem běžela správně.
Přede mnou se objevil les.
Ovál mě čistý vzduch.
Byla jsem volná.
Kam teď?
Naskytla se mi otázka.
Nakonec jsem to vzala lesem.
Běžela jsem jako blázen.
Kličkovala jsem mezi stromy.
A za mnou běžel Dylan.
,,Jestli nezastavíš, tak to bude horší!"
Řval na mě a utíkal za mnou.
,,Tak to máš smůlu!"
Zakřičela jsem rázně a běžela dál.

Když jsem otočila hlavu, tak on
Tam nebyl.
Zpomalila jsem a pomalu jsem do
sebe dostávala vzduch.
Že by se mi to na konec povedlo?
Říkala jsem si sama pro sebe
a pokračovala dál.
Byla jsem tak rozrušená, že jsem nevěděla kudy jít.

To mi netrvalo dlouho.
Za mnou jsem uslyšela výstřely.
A řev Dylana.
Panebože, teď mě určitě zastřelí!
On se snad zbláznil!
Okamžitě jsem začala utíkat pryč.

Otočila jsem hlavu a uviděla ho.
Natáhl ruku s pistolí a mířil na mě.
Začala jsem utíkat, co mi síly stačily.
Uslyšela jsem výstřel a já jsem klesla k zemi.
On se úplně zbláznil, střelil mě do nohy!
Nohu jsem měla celou od krve.
Šíleně mě bolela.
Vedle sebe jsem uviděla keř.
Okamžitě jsem do něho vlezla.
Potom jsem si sundala mikynu, obmotala jsem si nohu a konce svázala.
Slyšela jsem kroky kolem keře.
Skrčila jsem se a čekala na nejhorší.
V duchu jsem jen prosila, ať to je jen sen, ale bohužel to nebyl.
Po tvářích se mi spustily slzy.
Čekala jsem, až mě odpálí
a bude to.
Z nohou jsem nemohla moc hýbat.
Na štěstí se mi krev trochu zastavila, ale pociťovala jsem strašnou bodavou bolest.
Dylanovy kroky se čím dál více vzdalovaly, a až jsem je vůbec neslyšela.

Odychla jsem si a opatrně jsem se vyplazila z keře.
Opravdu tam nebyl.
Pomocí stromu jsem si stoupla a podala si dlouhý silný klacek, co byl poblíž.
Vzala jsem si ho a kulhajíc
jsem se snažila dostat na silnici.
Dobelhala jsem k ní a čekala, až přijede nějaké auto.
V dálce jsem uviděla blikající světla.

Okamžitě jsem začala stopovat.
Auto zastavilo a já přišla k němu.
,,Prosím odvezte mě na policii.
Je to nutné."
Poprosila jsem a doufala, že mě sveze.
Byl tam nějaký chlap.
Měl asi čtyřicet.
Podíval se na mě a usmál se.
,,Samozřejmě. "
Řekl mile a já si nasedla do auta.

Táááák tady je další kapitola.
Dala mi docela zabrat.
Má 610 slov.
Snad se líbí😃😊😘