Unesená nebo Neunesená?✔[OPRAVUJE SE]

Kapitola 8.

Vletěl se mnou do pokoje a švihnul
mě na židli.
Já jsem díky to mu řetězu  pomalu dusila. A slzy mi tekly s šílené bolesti, která mi procházela nohou.

Potřebovala jsem dýchat.
Byla bych vděčná za trochu kyslíku.
,,Tak líbí se ti to?! No?!"
Zařval na mě a zatáhl mě za vlasy ,,Auuu!"
Zaskučela jsem bolestí
a bezmocně se podívala na něho a pak sklopila hlavu.

Určitě jsem měla zarudlé oči od pláče,,vybrala jsi si sama. Já jsem tě varoval."
Řekl celý rudý vzteky a dal mi facku.

,,Prosím ne. Já už budu hodná."
Řekla jsem tichým hláskem
a zase brečela. Doufala jsem, že
mě nechá, ale to byl omyl.
On čím dál tím víc
a nikdy nepřestával.
Cítila jsem jak mě šíleně bolí celé tělo a hlavně noha. Krom toho, ještě jsem se škrtila.
Kyslíku mi ubývalo čím dál tím víc a víc.

,,Měla jsis to rozmyslet dřív.
Teď budeš potrestaná!"
Štěknul na mě jedovatým hlasem
a z kapsy vytáhnul stříkačku.
,,Neblázni!"
Vykřikla jsem přiškrceným hlasem a začala se vzpínat.
,,Vždyť jsem ti nic neudělala.
Proč mi to děláš? Proč?"
Řekla jsem s pláčem.
Chvíli vypadal, že si to rozmyslel, ale bohužel ne.
Byla jsem celá zoufalá, třásla jsem se a zblednula.

Začal se ke mně přibližovat a tu stříkačku mi bodl do ruky.
K tomu mi ještě vrazil.
Pocítila jsem zvláštní pocit.
Tu facku jsem ani skoro necítila.
Motala se mi hlava, bylo mi blbě
a neměla jsem žádné síly.
Seděla jsem na židli, jako tělo bez duše.
Nechtělo se mi brečet a pomalu jsem se ztrácela.
Černá tma mě pohltila.

Byl to skvělý, ale taky blbý pocit.
Necítila jsem žádnou bolest, ale nic jsem neviděla a neslyšela.
Bylo to jako bych neexistovala
a byla nakrájená na tisíce kousíčků.
Možná bych tak chtěla zůstat, na vždycky.
Nic neslyšet... .
Připadalo mi to jako věčnost.

***

Najednou jsem ucítila ledovou vodu a jak se mnou někdo třásnul.
Podařilo se mi otevřít oči
a rozeznala Dylana, který se mnou lomcoval. Uviděla jsem na jeho obličeji strach.
,,Ty máš strach?"
Zeptala jsem se výsměšně a zároveň vyčerpaně. K tomu jsem se dávala dohromady. Měla jsem strach co mi odpoví. Neměla jsem mu to říkat.

On se jen zamračil, ale byl klidnější.
,,Myslíš? " Řekl provokativně a šibalsky se usmál. Potom se zvedl
a odešel pryč.
Já jsem ležela promočená na zemi a vyčerpaně jsem sledovala strop. Byla jsem bezmocná.

Nakonec jsem sebrala všechny pozůstatky sil a doplazila se k posteli. Na tu jsem si lehla a stočila se do klubíčka a kňučela bolestí.
Přestala jsem vnímat realitu.
Byla jsem celá zmáčená, ale mně to bylo jedno.
Zabořila jsem se do svých myšlenek.
Nic jsem nechápala.

Proč zrovna já?
V životě jsem nikomu nic neudělala.
Zemřu?
Neměla jsem žádné odpovědi, ale jen a jen otázky.

Ahoj lidi. Na světě je další kapitola. Snad se vám líbí😃😘
Taky se omlouvám za nějakou
Chybičku co se tam může objevit😊