Unesená nebo Neunesená?✔[OPRAVUJE SE]

Kapitola 11.

Cítila jsem provazy, jak mi svírají ruce a jak sedím na židli.
Otevřela jsem oči a byla jsem ve stejné místnosti, jako předtím.

,,Jsi už spokojená?"
Promluvil Dylan.
,,Ne, ty vrahu! A proč si všechny vlastně zabil?!
To taky takhle skončím?!
No?!"

Spustila jsem na něho a čekala na odpověďi.

,,Jestli budeš chtít, tak jo."
Na jeho odpověď, jsem po něm
plivla.
On si jen utřel tvář a vrazil mi.

Znovu jsem ucítila tu štiplavou bolest, ale nebrečela jsem, jen
šlo slyšet tichý zaskučení.

On se tomu ušklíbl a zopakoval to.

Měla jsem ho plný zuby.
Nejraději bych ho... .

,,To mě tady budeš pořád mlátit?"

On na moji odpověď, jen pokrčil rameny.

Z hluboka jsem se nadechovala, abych nevybuchla vzteky.

On se tomu jen zasmál a mě naplňovala touha ho zabít.
,,Jen se tomu směj." Řekla jsem obezřetně.

On jen nadzvedl obočí.
,,Však jo."
Odpověděl mi se smíchem a šel ke mě.
Stoupl si za mě a já ucítila, jak mi dělá něco s vlasama.

To snad není pravda.
Co mě chce s těma vlasama dělat?
Ostříhat?
Ať ho to ani nenapadne!
Ostříhá mě na ježka a já budu vypadat, jako debil.
To ještě scházelo.

,,Auu!" Vykřikla jsem.
Protože mě škubl za vlasy.
,,Co ode mě sakra chceš?"
Zeptala jsem se skrz zaťaté zuby.

,,Chci, abys nedělala problémy."
Odpověděl prostě.
Já dělám problémy, jo? Já?!
Já to nevydržím!
Nahlas jsem nic neřekla.

,,Kolik lidí už jsi zabil?" Zeptala jsem se ho zhnuseně.
Mlčel, asi to bylo dobře.
Možná jsem to ani vědět nechtěla.

,,Já tě teda rozvážu, ale slib že to bylo naposledy."
Já se nezmohla na odpověď a jen kývla.
Konečně mě rozvázal.

,,Jo a nemusíš se bát, protože jsem ten tajný vchod zamčel, tak jen se dostaneš do koupelky."

Já jsem se na tuhle jeho řeč zamračila.
On mi daroval jen výsměšný pohled.

,,A ještě dnes příjde lékař."
Řekl.
,,Konečně."
Zamumlala jsem a dívala se do blba.
,,Nemysli si že to je obyčejný doktor.
Je to můj známý, takže ti nepomůže. Jen ti ošetří ránu."

Po jeho slovech jsem jen dala oči v sloup.
On se zasmál a dal mi ruku na rameno.

Zarazilo mě to.
Hlavně se nebraň, jinak to nedopadne dobře.
Říkalo mi moje podvědomí a já se snažila ovládat, to přerušilo moje zakručení v břiše.
Teprve teď jsem si uvědomila, že mám obrovský hlad. Jako bych celý život nejedla.
Bylo to jen dva až tři dny.

Myslela jsem si že se tomu Dylan zasměje, ale zmýlila jsem se.
Chvíli jsem si myslela, že se na mě dívá starostlivě.
To asi těžko, je pěkně vypočítavý.
"Počkej donesu ti něco."
Povzdechl si.

Neuvědomila jsem si, že asi jsem po něm hodila vděčný pohled.
Za co můžu být vděčná?
Že se odhodlá poprvé donést jídlo?
Možná jsem vděčná.
Neblázni Rosie!
Hádalo se moje podvědomí.

Dylan se zachychotal a zavrtěl hlavou.
Potom se sebral a odešel.

Ježiši! Za co?!
Co když mě teď otrávý?
Ne, to by neudělal.
Chce mě trápit.