Unesená nebo Neunesená?✔[OPRAVUJE SE]

Kapitola 12.

Když jsem otevřela oči, tak byla tma svítila jen lampička na stole.
Musela jsem spát dlouho.
Minimálně osm hodin.

Unavená jsem, ale nebyla právě naopak.
Chtěla jsem něco cokoli dělat, ale neměla jsem tu možnost.
Nic tu nebylo.

Myslela jsem si, že vedle mě leží Dylan, ale naštěstí ne, asi už dávno odešel.

Dlouze jsem si oddychla, zývnula, promnula si oči a protáhla se.

Na noze šla cítit bolest, ale asi tak padesátkrát menší než ta předchozí.
Bylo to díky té vytáhlé kulce.

Po chvíli se mi do nosu dostala libná vůně.
Voněla tak sladce, jak nějaká slanina.
Kde mohla být? Pomyslela jsem si.
Začichala jsem, ale nevypátrala odkud zavanula.

Přišlo na mě velké zklamání, když jsem zjistila, že jde z dola nebo z vrchu.
Nemohla jsem to poznat přes dveře,  nešlo přes ně vidět.
Dylan si něco dělal dobrého.
,,Ach jo. " Zesmutněla jsem.
Přece něco dobrého si zasloužím.

Až vypadnu z téhle díry, pokud se mi to teda podaří, tak. Zasekla jsem se v půlce myšlenky.
Tak nemám kam jít.
Sklesla jsem ještě více.

No zpátky do děcáku se mi moc nechce, ale pořád to tam je o něco lepší.

Nemám rodinu, prostě nikoho kdo by si mě vzal do péče.
Tetu jsem nepoznala... .
A babička s dědou prý dávno zemřeli.

Mám krutý život.
Proč!
Měla jsem sto chutí vyskočit z okna.
,,Pořád lepší než se nechat zabít od té stvůry."
Pohlcoval mě vztek a žal.
Každou chvíli jsem měla vybuchnout.

,,Snad nemyslíš mě."
U dveří stál Dylan s tácem plného jídla.
Neslyšela jsem ho vejít.
Byla jsem hrozně rozčílená.

,,Já" těžce jsem polkla
,,Myslím někoho jiného."
To byla trapná lež, nic jiného si
vymyslet neumím?
Teď mohu čekat jen další peklo.

Šlo na mně vše poznat.
Litovala jsem svých neuvážených slov.
Vrátit to ovšem nešlo.

,,Vážně?" Nadzvedl obočí
a popošel blíže ke mně
,,dávej si pozor na jazyk holčičko."
Nadzvedl mi bradu
,,nejsem žádná holčička."
Procedila jsem mezi zuby a už jsem se mu chystala vrazit.

,,To bych nedělal."
Spatřil moji nachystanou ruku,
která měla být optisknutá za malou chvilu na jeho tváři.

Já jsem se mu jen prudce vytrhla
a utekla k oknu
,,co bys řekl kdybych vyskočila
z okna?"
On se dlouze zasmál
,,pokud se do toho okna vůbec vlezeš.
Budeš muset zhubnout asi cca čtyřicet kilo a to není problém."
Okno bylo opravdu malé, že ani hlavu skrz něj neprotáhnu a mělo mříže.

Kopnula jsem vší silou do zdi
a sedla si na postel.
Začla jsem si okusovat nehty
,,promiň bude tě to mrzet, ale
tu zeď nezboříš. Je z cihel
a to nemáš minimální šanci."
Výsměšně si povzdechl
a odešel z pokoje.

,,Počkej!" Vyběhla jsem za ním, ale on mi před nosem zavřel.
,,A co budu jíst?!" Zaskučela jsem.
Byla jsem hladem a kručelo mi
v břiše.
Už jsem to nemohla vydržet.

,,To co si sama uvaříš"
odvětil mi a zamčel mohla jsem jen slyšet vzdalující se kroky
od dveří.

,,Ty blbe!" Vylítlo mně z úst, ale už jsem ničeho nelitovala.
,,Ano řekla jsem, že jsi stvůra
a to je svatá pravda!" Zařvala jsem na něj z plných plic. Bylo chvilku ticho, ale pak se ozval
,,když jsem stvůra tak nejíš a stejně chceš zhubnout."
Zasmál se ,,aspoň zbude pro mě.
Mockrát ti děkuji Rosko, vedeš si skvěle!"

Já nejsem Roska, ale Rosie!
Nejraději bych vyrazila dveře
a roztrhala ho na kousky.
Tedy malinký kousíčky který bych spláchnula do záchodu.
Nad touhle myšlenkou jsem se zasmála, ale brzy se mi vrátil vztek.

Sedla jsem si na židli a dívala se do blba.
Neměla jsem co dělat a spát se mi nechtělo.
Měla jsem ukrutný hlad.

Ták tu máte slíbenou po dlouhé době kapitolu.
Je sice kratší, ale snad se bude líbit😃
Děkuji že jste trpělivý a budu se více snažit přidat co nejdříve další😃😘