Šla za ním doposud nezpozorovaně už delší dobu. Každou chvílí totiž čekala na to, až si šlápne na jeden z konců rozvázaných tkaniček, co se mu nebezpečně pletly pod podrážkami bot, a skončí tak vlastní vinou na zemi v podobě jistě ošklivého pádu.
Nechápala totiž, jak je možné, že si toho ještě nevšiml. Vždyť obě jeho boty nebyly zavázané! To přece musel poznat. Nebyla přece možnost, že ne.
Avšak v momentě, kdy nakonec opravdu trochu klopýtl, to už nadále nevydržela, a aniž by sama pořádně věděla, co ji to popadlo, tak se k němu rozeběhla.
Ve chvíli, kdy se k jeho překvapení zničehonic objevila přímo před ním, a znemožnila mu tak úspěšně cestu dál, jí věnoval doslova chladný a vcelku i dosti nepříjemný pohled, jímž jí jasně naznačoval, aby raději hned ustoupila stranou a on mohl jít dál bez toho, aniž by se ho bůh ví proč snažila zastavit.
Dívka v důsledku toho hned vzápětí pocítila, jak se jí do tváří hrne horkost a okamžitě pochybila o tom, co udělala. Sklopila proto pohled k zemi, načež ukázala prstem k jeho botám.
Mohl jednoduše něco říct, v nejlepším případě ji nějak odbýt, samozřejmě, že mohl, nebo ji obejít, jenže zůstal stát bez hnutí na místě a to bez jakékoli reakce. Dokud však hnědovláska nezvedla pohled zpět k jeho tváři. Byl to právě on, kdo ji pro změnu odvrátil stranou, a ona tak spatřila slabý ruměnec na jeho levém líci.
Musela zahnat myšlenku na to, jak roztomilá ji jeho nenadálá nejistota přišla.
"Nedívej se na mě tak," zamumlal však k jejímu nemilému překvapení, snad jako kdyby přesně věděl, co si myslí.
I přes to všechno získala trochu odvahy.
V odpověď proto nic neřekla, jen si bez váhání klekla k zemi a rychle mu obě conversky zavázala na úhledné mašličky.
A pak... pak zmizela, jak nejrychleji mohla.
Doslova utíkala.
***
"No konečně! Kde ses flákal?" vyhrkl na něj Hoseok, jen co za sebou zavřel dveře.
"Omlouvám se," řekl se sklopenou hlavou, načež přešel do rohu místnosti, kde na zem položil své věci ke všem těm ostatním. Pouze pár slov, ale hned se cítil na nic. Sám nad sebou pokroutil hlavou.
"Vždyť se přece nic neděje." Hodil Taehyung po Hoseokovi vyčítavým pohledem, jímž mu dával najevo, aby si další podobné poznámky nechal pro sebe.
"Nemusíš se mě zastávat, Tae," ozval se však Jungkook stejně provinilým hlasem jako před chvílí. "Má pravdu, přišel jsem pozdě," uznal.
Moc dobře věděl, že se kolem něj snaží chodit všichni po špičkách, jen aby ho nějak nerozrušili a on se jim nezhroutil před očima. No pravdou bylo, že v posledních dnech už necítil téměř nic. Veškerý život i po tom všem z něj stále pomalu odcházel. A on nechtěl nic z toho, co kolem sebe měl a co mu Taehyung víceméně jako nejlepší přítel a současně i jako poslední část jeho nejbližší rodiny nabízel. Pořád byl sám, ačkoli s ním skoro neustále bylo dalších šest lidí, kteří se mu snažili pomoct, navzdory tomu, že pro ně nic neznamená.
Někdo jako on není důležitý.
ČTEŠ
SHOELACES | jjk ✔
FanfictionPříliš mnoho tajemství nikdy nedělá dobrotu. A ti tři jich bohužel měli spoustu.