SHOELACES | jjk ✔

jedenáct

Vyhráli.

Ale on jako by to nevnímal. Chtěl se radovat, chtěl poplácal Hoseoka po zádech a říct mu, že je to hlavně jeho zásluha, jenže to z nějakého jemu bohužel neznámého důvodu, nešlo. Místo toho se soustředil na své kroky, levá, pravá, pořád dokola, nemohl se dočkat, až se posadí.

Možná se měl najíst o trochu víc, možná to neměla být jen snídaně. Spíš určitě. Byl vyčerpaný. Všechno na něj najednou dolehlo plnou vahou. Hlasy jeho přátel byly příliš vzdálené, přehlušované hukotem v jeho hlavě.

"Kookie?"

Seokjin?

"Jsi v pohodě?"

Zmohl se jen na přikývnutí. Proč lhal? Ten pohyb, co udělal, byl totiž zcela automatický.

"Hej, Kookie, vážně nevypadáš moc dobře."

"Jsem unavený," řekl.

"Říkal jsem ti, ať se pořádně najíš," ozval se Taehyung.

Jungkook už však nestihl nic odpovědět. Jeho tělo se svezlo k zemi, kde taky bezvládně zůstalo ležet.

***

"Hej, hlavně se uklidněte," řekl Seokjin a jako na povel všichni přestali mluvit, tedy až na Taehyunga.

"Co mu je?"

"Nejspíš to přepískl a jeho tělo to nevydrželo," odpověděl Jimin.

"Kolik toho dneska vůbec snědl?" zeptal se Hoseok.

"Moc ne," odvětil Taehyung. "Bylo toho fakt málo."

"Tak to bude ten důvod," zkonstatoval Namjoon a pohlédl na Yoongiho, který seděl vedle Yumi. Ruku měl položenou na jejích zádech, zatímco ona přikládala obklad na Kookovo čelo, jemuž podle všeho a hlavně pod náporem vyčerpání vyskočila horečka.

"Myslím, že se probírá!" vyhrkl zničehonic Yoongi a všechny oči padly na jejich odpadlíka. A opravdu. Byl sice zmatený a taky unavený, ale byl vzhůru.

"Hyung," zachraptěl a všem bylo jasné, že myslí právě Taeho. Ten se na něj však nespokojeně zamračil. Jeho rozčílení bylo pochopitelné. Jako kdyby mu to říkal málo, že se má pořádně najíst a trochu si odpočinout. Místo toho pobíhal venku a trucoval kvůli Yoongimu.

"Naštval si mě, abys věděl," řekl mu. "Ale opovaž se ještě někdy takhle před námi sesypat, jasný?"

Jungkook jen přikývl na souhlas a Taehyung mu s povzdechem zlehka pocuchal vlasy.

"Odvezu vás domů, co říkáte?" navrhl Yoongi a Taehyung mu věnoval vděčný úsměv.

"Bez tak to budeme slavit až zítra," ozval se Jimin. "A Jungkook se dá snad dohromady."

Netrvalo dlouho a už seděli v autě. Jungkook si opíral hlavu o okýnko a díval se skrze něj na ubíhající ulice. Styděl se sám za sebe. Opět jim přidělal starosti. Ale jak mohl vědět, že ho jeho tělo takhle zradí? A teď byl naprosto vyčerpaný a udržet se vzhůru nebylo zrovna nejlehčí.

"Je ti dobře?" ujišťoval se Taehyung a Kook v odpověď pouze pokýval hlavou.

"Jestli kecáš..."

"Nekecám," zamumlal a pohledem samovolně zabrousil k Yumi. Jako jediná mezi nimi nebyla... nahlas. Jo, to správné slovo. A on cítil jen klid, když se na ni podíval, aspoň chvilku. Ale hned vzápětí zase spoustu dalších věcích. Kvůli Yoongimu. Nemilosrdně to s ním zmítalo ze strany na stranu.

Proč musí být všechno tak složité? A proč si musí brát všechno až tak moc k srdci?

Cítil se trochu ukřivděně. A taky uraženě za vše, co mu Yoongi řekl. Ale nemohl už nijak protestovat. Yoongi je jeho kamarád, nechce ho ztratit. Nechce se s ním hádat, prostě nic zlého.

"Pitomý tkaničky," pověděl si sám pro sebe potichu, no Taehyung jako vždy zpozorněl při i natolik nepatrném zvuku.

"Cože? Jaký tkaničky?"

Jungkook po něm střelil kamenným pohledem a Taehyung pochopil.

"Jo aha."

Samozřejmě, tkaničky. Jak jinak.

"To máš pravdu. Tyhle tkaničky jsou opravdu hodně pitomý. Je dobře, že to víš."

"O čem to kruci melete? Jaký tkaničky?" Yoongi nechápal ani jedno z jejich slov. Jungkook se možná při tom omdlení mohl praštit do hlavy, ale co Taehyung? Ten doposud vypadal zcela normálně a v pořádku.

"Anebo ne, radši to nechci vědět."

Yumi na druhou stranu moc dobře věděla, co mají oba dva na mysli. Ale nehodlala to dát nijak najevo. Proč by taky měla? Akorát by samu sebe vrhla do jistě trapné situace. Už teď cítila, jak ji hoří tváře.

"Díky za odvoz, Yoongi. Máš to u nás."

"Nic to nebylo. Hlavně, ať se Kook hodí do pořádku. Jasný, Kookie?"

"Jasný, hyung."

Rozloučili se pak s tím, že zítra se uvidí a půjdou oslavit své vítězství, jak už předem byli dohodnutí, pokud by se jim zadařilo.

"No a co my dva? Slíbila jsi mi pizzu, pamatuješ?"

Yumi zvedla oči v sloup, ale usmála se. Ano, slíbila mu pizzu, když se umístí na bedně, což se taky stalo.

"To vypadá jako souhlas. Takže pizza?"

***

Yoongi se dlouho rozmýšlel nad tím, zdá se má zmínit. Ale potřeboval se ujistit, potřeboval vědět pravdu a jestli to nebyla jen jeho iluze, která pramenila z toho, jak moc dlouho si až nezdravě přál, aby se něco takového stalo.

Nikdy se totiž neptal, proč nemluví. Nikdy. Jen občas říkal, že by to  zrovna byla ta věc, co by opravdu chtěl. No občas pouze proto, že ji pokaždé zastrašil a ona od něj utíkala a Yoongi se akorát bál, že by to jednou mohla udělat nadobro. Avšak věčně to takhle taky být nemůže, i když ublížit jí je vůbec ta poslední věc, co by chtěl.

Ale tím, že není němá, si byl jistý.

"Řekla jsi jeho jméno. Když omdlel."