SHOELACES | jjk ✔

dvacet devět

Byla to hrozná atmosféra. Téměř spolu nemluvili. Nebo alespoň Taehyung se vyhýbal jakékoli konverzaci a Jungkook to jen bezmocně přijímal a čekal. Vzdal totiž veškerou snahu, co měl. Po všech těch marných pokusech o rozhovor či alespoň o to získat pár slov vysvětlení už neměl žádnou sílu na to, aby pokračoval.

Až do toho večera. Tedy... spíše noci.

"Nebude vadit, když otevřu na chvilku okno?" optal se Jungkook, moc dobře si vědom toho, jaká musí být venku zima.

"Proč bys ho měl otevírat?"

"Potřebuju trochu vzduchu."

Dost dlouhou dobu se jen tak převaloval v posteli a nemohl usnout. Na jeho hlavu toho už prostě bylo příliš. Nezvládal to a tím horší bylo, že nad tím musel neustále přemýšlet. Nebylo mu dobře.

"Aha. No... jak chceš," řekl Taehyung nakonec a o něco víc se zachumlal do peřiny.

"Díky." Jeho krok rozhodně nebyl nijak stabilní, trochu se mu motala i hlava, každopádně k tomu oknu došel, aniž by se natáhl na zem.

Jakmile jej pak otevřel, zhluboka se nadechl a hned zase pomalu vydechl a takhle několikrát dokola. Docela ho to uklidňovalo a to bylo přesně to, co potřeboval.

"Pojď si už lehnout," ozval se Taehyung po chvíli, kdy ani peřina už mu nepomáhala k udržení tepla.

Nedostalo se mu však žádné reakce.

"Jungkooku?"

Nic.

Proto se zvedl a i s peřinou podivně omotanou kolem jeho těla se vydal k němu.

"Říkal jsem, aby jsi si už šel lehnout," zopakoval a dal na svá slova o trochu větší důraz, když zpozoroval, jak se Jungkook klepe zimou. "Dělej."

Jungkook ale věděl, že jakmile tak udělá, vrátí se do předchozího stavu a to rozhodně nechtěl.

"Fajn," zamumlal Taehyung a přešel k posteli Kooka, z níž sebral peřinu.

"Vezmi si aspoň tohle," řekl a neobratně mu ji hodil přes záda, protože se současně snažil ještě udržet tu svou u sebe.

"Jak můžeš klidně spát?" optal se však Jungkook, naprosto ignorujíce to, že ta peřina skončila na zemi.

"Kdo říká, že spím klidně?" odvětil Taehyung a s povzdechem spadlou peřinu sebral.

"Tobě není zrovna nejlíp, že?" zeptal se a Kook jen přikývl na znamení souhlasu.

"Tak si jdi lehnout a to okno nech teda otevřený, pokud ti to pomáhá. A přikryj se. Dojdu ti pro vodu."

Tentokrát Taehyunga poslechl a šel si lehnout schovávající se do peřiny. Tae se pak vrátil během chvilky se sklenicí vody sedající si ke Kookovi na postel.

"Děkuju," zamumlal Jungkook a pití si od něj převzal.

"No za nic. Ale měl bys jít spát. Je pozdě."

"Nemůžu usnout."

"Já vlastně taky ne," přiznal Taehyung. V poslední době spal opravdu málo.

"Některý věci ti to prostě nedovolí."

"Jo," souhlasil Tae. "To máš pravdu. Takže klidný spánek fakt nemám. Navíc když ještě pořád kecáš ze spaní."

"Mluvím ze spaní?" zeptal se Jungkook překvapeně.

"Dost často." Pousmál se Taehyung. "Někdy je to sranda, to musím přiznat, ale taky... no, to máš jedno. Myslím, že není vhodná doba na to, abychom se o tom bavili."

"Třeba jo," namítl Jungkook a Tae na něj zůstal mlčky hledět několik dlouhých vteřin.

"Já nevím," řekl nakonec.

"Nemáš se čeho bát. Já tě neodsoudím, to už jsem ti řekl a taky na tom trvám. Pro mě to taky není lehký, když tě takhle vidím. Ale to ty chápeš, že jo? Protože to samé jsi tehdy říkal ty mně."

Byla to pravda. Jungkook mu chtěl prostě taky pomoct, když on to pro něj doposud dělal neustále. Chtěl být taky jednou užitečný a oplatit Taehyungovi všechny ty zlé věci, z nichž jej vytáhl, jako by to nebylo nic těžkého. A když se to potom vrátilo, a to že se vracelo neustále, do teď, udělal to znovu se stejnou trpělivostí jako předtím. Nabídl mu pomocnou ruku.

Taehyung si povzdechl a o něco víc se na posteli uvelebil. Zády se opřel o stěnu a poupravil si peřinu tak, aby na něj odnikud netáhlo.

"A slíbíš mi něco?"

"Co by to mělo být?"

"Že to zůstane mezi námi. Prosím, je to pro mě důležité."

Yoongi jej totiž zabije, pokud zjistí, co se stalo. Což nakonec zjistí i tak... jednou ano, ale aspoň pro teď se chce Taehyung ujistit, že se to prozatím nedozví nikdo jiný.

"Dobře," souhlasil Jungkook. "Pokud si to přeješ, tak si vše nechám pro sebe."

"Na malíček."

"Vždyť je to pro děcka." Protočil Jungkook očima.

"Říkám na malíček. Jinak nic."

"Fajn."

"Ta dělej." Nastavil Taehyung malíček a Jungkook se o něj zahákl tím svým.

"Slibuju, že budu mlčet."

"Pokud to nedodržíš, tak přísahám, že zařídím, abys litoval."

"Víš," pousmál se Jungkook. "Jsem si jistý, že ať už bych tě naštval jakkoli, tak bys mi nic neudělal."

"To nikdy nevíš." Ale taky se zasmál a rozpojil jejich malíčky.

"Takže... co za chybu jsi tenkrát udělal, že tě to předtím tak sundalo?"

"No, asi ti došlo, že to je celé kvůli Yumi."

"Napadlo mě to."

"Věc se má totiž tak, že ji znám dlouho. Déle než Yoongi. Znám ji tak dlouho, že vím, jak zní její hlas..."

"Tae..."

"Neudělal jsem ale tentokrát vůbec nic pro to, aby ho neztratila."