SHOELACES | jjk ✔

dvacet čtyři

Jungkook byl rád, že se mu Taehyung nakonec přiznal, no na druhou stranu jej to pochopitelně štvalo. Lhal mu. A jeho to zklamalo. A bohužel... každý si všiml, že je mezi nimi něco v nepořádku, ale Jungkook si prostě nemohl pomoct.

"Jsi v pohodě, Kookie?"

Oslovený se překvapeně podíval na Seokjina, který jej sledoval zvědavýma očima.

"Jasně," hlesl Jungkook.

"Jo? Já jen, že vypadáš dost zamyšleně, jako kdyby tě něco trápilo, tak se ptám."

"Díky, ale vše je v pořádku." Usmál se a odvrátil od něj pohled, díky čemuž se však střetl s tím Taehyungovým. Okamžitě se tak raději zaměřil na svůj tác s jídlem.

"Ahoj, všichni."

"Yoongi, už jsme mysleli, že tě nikdy neuvidíme!" vyhrkl Jimin a Yoongi se jen pobaveně ušklíbl.

"Neříkej, že jsem vám tak chyběl. To bys mě pobavil."

"Nech toho, hyung." Protočil Jimin očima. "Myslel jsem to vážně. Co s tebou bylo?"

Yoongi letmo pohlédl na Taehyunga a ten akorát neznatelně pokroutil hlavou. Pochopil tak, že on a ani Jungkook ostatním neřekl, že za ním byli. A teď to vysvětlovat by bylo akorát zdlouhavé a vlastně i k ničemu.

"Byl jsem nemocný," odpověděl proto. "Chřipka."

"Opičíš se snad po Hobim?"

"No to fakt ne," řekl Yoongi a s chutí se pustil do svého obědu. Nechtěl už se na téma jeho absence víc bavit. To už bylo za ním a on nic z toho vytahovat nechtěl. Bylo mu totiž o něco líp. Ne dobře, ale líp a to bohatě stačilo k tomu, aby zvládal fungovat na normální úrovni tak jako předtím.

"Jen jste mi už všichni lezli na nervy, a tak jsem se radši hodil marod, abych mě klid," dodal, což u osazenstva stolu akorát vyvolalo otrávené protočení očí.

"Milý jako vždy," utrousil Namjoon.

"Bohužel, já bych i věřil tomu, že říká pravdu," zamumlal Jimin. 

"Taky bych řekl."

"Jste blbci," uchechtl se Yoongi, čímž si vysloužil ránu do ramene od Taehyunga.

"Stačilo, ne?"

"Nevšímej si ho, Yoongi. Taehyung má dnes ještě horší náladu, než ji míváš ty každé ráno." Povzdechl si Namjoon.

"To jde?"

"No jistě, vždyť se na něj podívej. Ani Kookie s ním radši nemluví."

"Ale to s tím vůbec nesouvisí," ozval se Jungkook poprvé od toho, co Yoongi přišel.

"Takže přece jen není všechno v pohodě?" Chytil se Seokjin a Jungkook na něj zůstal jen mlčky hledět, jelikož moc dobře věděl, že se prořekl.

"Tak to taky-." Chtěl namítnou, že to je jinak, ale plánovanou větu nedořekl, protože Taehyung se znenadání zvedl od stolu.

"Co je?" zeptal se zaraženě, když na něj všichni koukali, jako kdyby právě viděli ducha. "Musím jít. Potřebuju si ještě něco zařídit a nemůžu se tady zdržovat, tak se na mě tak nedívejte."

"Jasně," promluvil Namjoon. "Jen jdi. Když musíš."

"Mějte se," řekl Tae a rychlým krokem zmizel z jídelny.

"Dneska se chová extrémně divně," neodpustil si Jimin. 

"Stejně jako Jungkook." Opět Seokjin.

"Máte snad bratrancovskou krizi?" 

"Haha, vtipné." Ušklíbl se Jungkook směrem k Namjoonovi. A přestože jim lhát nechtěl, musel. Nehodlal totiž před nimi rozebírat jeho malé zjištění, které ostatně souviselo pouze s ním. A vlastně i trochu s Yoongim, no to nyní nebylo příliš podstatné.

"Heleď, Kookie, co se děje?" Byl to pak právě on, kdo se k němu po obědě přidal, když sám mířil ke skříňkám pro své věci. "A nedělej, že nic."

"Nevím, jestli se mi o tom zrovna chce mluvit. Copak to nevidíš?" Už si myslel, že bude mít pokoj.

"Vidím, ale my dva si přece lhát nemusíme, ne? A pokud jde o Taehyunga, tak tím víc."

Jungkook musel uznat, že má pravdu. Když se na to podívá zpětně, oni tři se společně zapletli do hodně věcí, počínaje vždy hádkami a konče usmířením, co bylo dalšího dne zapomenuto kvůli maličkosti. Nemluvě o všem tom dalším okolo a že toho bylo dost.

"Každý si toho všiml," pokračoval Yoongi. "Tae se dneska chová divně, je protivný a ty na tom nejsi o moc líp, navíc všichni vidí, že jste na sebe z nějakého důvodu naštvaný, takže ven s tím, a pokud se ti do toho stále nechce, máš smůlu, protože to z tebe vytáhnu tak jako tak. Dlužím vám to z minula. Oběma."

"Trochu tě nepoznávám," zamumlal Jungkook spíš sám pro sebe, načež se zhluboka nadechl. "Ale fajn. Každopádně aspoň od tebe bych se mohl něco dozvědět, když se mi Taehyung z nějakého důvodu rozhodl lhát."

"Lhát?" Pozvedl Yoongi obočí? "Taehyung?"

"Jo."

"Tobě?"

"Víš, jak jsi mi tenkrát říkal o tom, jak jsi poznal Yumi a že ti v té době nebylo zrovna nejlíp. A že to byla zrovna ona, kdo ti pomohl, protože nikdo jiný to neviděl... ptal jsem se potom Taehyunga, jelikož mi nějak nešlo do hlavy, že zrovna on by byl vůči druhým natolik slepý, že by si nevšiml, že se s tebou děje něco zlého, protože je to prostě Tae a ten tyhle věci dokáže vnímat víc než kdokoli jiný, ale on nakonec řekl, že o ničem neví, že si nic nevybavuje. Ten den, co jsme u tebe byli mi pak pověděl, že lhal, když jsem se ho zeptal."

Yoongi dlouhou dobu nic neříkal. Poznal na Jungkookovi, že jej to mrzí, no na druhou stranu viděl i to, že se na Taehyunga ani tolik nezlobí, spíš že je zklamaný.

"Pevně věřím tomu, že Taehyung má nějaký dobrý důvod, kvůli kterému ti tehdy neřekl pravdu."

"A jaký důvod by to měl sakra být?" 

"Já nevím. Jak bych to mohl vědět? Na to se zeptej jeho, jsem si jistý, že ti to vysvětlí, jen když budeš ochotný si ho vyslechnout a netrucovat."

"Já netrucuju," namítl Jungkook. "To on se mnou přestal mluvit."

"Možná má výčitky a myslí si, že jsi uražený. Prostě, až přijdete domů, tak si promluvte. Nic jiného ani udělat nemůžeš."

"Ale co ty?"

"Co já?"

"Ty bys... mi přece mohl něco povědět, ne? Prosím. Opravdu to tehdy byla jenom Yumi? Nebo i někdo další?"

"Kookie, nemyslím si, že-."

"Promiň, ale vidíš to co já?" skočil mu Jungkook zničehonic do řeči, přičemž upíral pohled přímo před sebe. A Yoongi stejně tak jako Kook nemohl uvěřit svým očím. Neslyšeli, co jí Taehyung povídá, za to viděli, jak ji na krátký moment objímá a pak společně s ní odchází.

"Taehyung a Yumi?" hlesl Jungkook nechápavě.