SHOELACES | jjk ✔

osmnáct

Taky měla zlé sny. A taky nevěděla, jak se s nimi vypořádat.

V půl druhé v noci seděla při slabém světle lampičky na její posteli a upíjela pomalu z horkého bylinkového čaje. Netušila, jestli to fakt nějak ke spánku pomáhá, ale důležité pro ni bylo, že ji to uklidňovalo a to ona vskutku potřebovala.

Nebyly to totiž nikdy jen sny. Ty akorát spouštěly jakouci řetězovou reakci všeho toho špatného, co se stalo. Vracelo se to a váha veškerých důsledků byla vcelku neúnosná.

Zcela zahlcena myšlenkami vytáhla z pod polštáře sešit s černými deskami. Ve chvílích, kdy toho bylo opravdu dost a její hlava všechen ten zmatek nezvládala, psala, naprosto bez rozvahy volný text, jednoduše vše, co ji v tu chvíli napadlo a co se potřebovalo z její mysli dostat pryč.

A jakmile měla pocit, že to ze sebe vypsala, že se cítí o něco líp a může jít spát s o něco víc čistší hlavou, schovávala ten sešit zase zpět na své místo a po dopití čaje si znovu lehala s tím, že spánek bude snad o trochu klidnější než ten předtím.

Ale teď to bylo jiné. Najednou toho bylo tolik, že její ruka nestíhala proudící myšlenky.

Bože, jak moc ho nenáviděla za to, co udělal, za to všechno, co způsobil.

Měla by naprosto odlišný život, kdyby se jejich cesty nikdy nezkřížily. Byla by... normální. Komunikovala by jako každý druhý člověk. Měla by víc přátel. Mohla by být s ním. Možná by si i víc rozuměla s rodiči. Neutíkala by před lidmi. Stejně jako dnes. Ale byl to reflex, automatická obrana před něčím, co teď vlastně ani netušila, co bylo.

Ale všechno to byly jen hypotézy.

Pouhé hypotézy.

***

"Vypadáš nějak unaveně. Je všechno v pohodě?" ptal se Yoongi.

Byla středa odpoledne, hodina tělocviku, kdy se on jako obvykle ulejval a Yumi mu dělala společnost.

V odpověď na jeho otázku pokroutila hlavou a zbytek napsala do zprávy.

Yumi: jen jsem toho moc nenaspala.

"Tak to jsme dva," přiznal Yoongi.

Yumi: ale ty si za to můžeš sám. nemáš ponocovat.

"Ale prosím tě." Zasmál se, načež si položil hlavu na její rameno.

"Jo, dělám si z tebe zase polštář, jestli se chceš zeptat zrovna na tohle."

A pak se rozpovídal. Mluvil o jejich trénincích a sliboval jí, že si zase co nejdřív přijde poslechnout, jak hraje na housle. Ostatně už dlouho ji hrát neslyšel. Vlastně když tak nad tím přemýšlel, nevěděl ani z jakého důvodu nevystupovala na té soutěži. Neptal se totiž.

Jenže Yumi na nějakou dobu hrát přestala. Ale nechtěla to řešit, alespoň ne teď. Bylo by to na moc dlouho a navíc jí bylo jasné, že by to Yoongi jen tak nepochopil, spíš naopak. A jak by mu to mohla vysvětlit? Nijak.

"Povím ti, vůbec jim nezávidím," poznamenal Yoongi ke všem, co cvičili, zatímco Yumi jen zlehka přikývla, sledující zcela někoho jiného než všechny ty poctivce na hřišti.

Nenávist a současně s ní strach.

Chuť utíkat poháněna vzpomínkami. 

"Hej, nemrv se, prosím. Snažím se odpočívat."

Yumi si povzdechla. 

Jasně, tady jde přece o Yoongiho pohodlí... ale co ona?

Nechtěla být viděna.

A Yoongi zase rozhodně nebyl slepý. Všiml si té náhlé změny v jejím chováním. Všiml si, že se v jejích očích zračily obavy. Z čeho? Stačilo následovat její pohled.

"Kdo to je?" zeptal se narovinu. 

Yumi pokrčila rameny a Yoongi moc dobře věděl, že i tímto malým gestem mu lže.

Naštvalo ho. 

"Ne? Tak proč vypadáš jako vyplašený štěně?"

Nic.

"Takže se ptám znovu, kdo to je?"

Yumi trochu panikařila. Přece to nemůže jen tak zničehonic vyklopit. To přece nejde. Je to moc osobní a současně i moc složité. A v této situaci naprosto znejišťující a podrážející nohy. Nedovede si proto představit, jakou reakci by to u Yoongiho vyvolalo a navíc... raději ji ani vidět nechce. 

Zná jeho povahu velmi dobře.

"Yu-."

Chytla ho za ruku a on na ni překvapeně pohlédl. 

A její výraz ho jasně žádal o to, aby se už na nic dalšího neptal.