SHOELACES | jjk ✔

třicet dva

Uběhl týden od toho, kdy mluvil s Yoongim, ale nezměnilo se vůbec nic. Taehyung se i nadále stranil, Yoongi jejich společnost raději nevyhledával vůbec a všichni měli jen spoustu otázek, na něž nikdo neodpovídal.

"Ty nejdeš domů?" optal se jej Taehyung.

"No... potřebuji si ještě něco zařídit, nečekej na mě."

"Kooku..."

"Nedívej se na mě tak podezřívavě."

"Když já už vůbec nevím, co si myslet. V poslední době... je všechno divný."

"Tae, moc nad tím přemýšlíš. Uvidíš, že všechno bude zase v pohodě."

"Rád bych tomu věřil." Pousmál se, no nebyla v tom žádná známka upřímnosti. "Uvidíme se teda později. Zatím se měj, Kookie."

"Jo, ahoj." Rozloučili se a každý se vydal svou cestou.

Jungkook se rozhodl jednat. Na vlastní pěst. Nebavilo ho totiž sledovat své nejlepší přátele, jak se odcizují sobě navzájem a to pouze kvůli tomu, že tvrdohlavě odmítali mezi sebou řešit to, co to celé zapříčinilo. Proto se dohodl s Yumi, že se po škole sejdou. Neřekl jí důvod, přestože musela mít jisté podezření, jen zdůraznil fakt, že je to důležité. A ona souhlasila.

Musel uznat, že se změnila spousta věcí. Ještě před pár měsíci by se nikdy neodhodlal k něčemu podobnému. Vždy se raději držel v ústraní, zatímco Taehyung byl jeho dobře fungujícím štítem. Nepřišel si teď silnější, to vůbec ne, jen měl o něco víc kuráže jednat sám za sebe. Sice měl problémy, měl sakra velké problémy, ale jeho sobecké smýšlení, kdy v drtivé většině myslel opravdu jen na svou vlastní osobu, dokázal do určité míry potlačit.

Byl tak připravený na její nechápavý pohled a oči plné otázek. Věta, že si musí promluvit, protože takhle už to dál prostě nejde ji samo sebou musela logicky uvést do nejistoty.

"Nedívej se, jako kdyby jsi se mě bála."

Protože přesně takhle se na něj koukala.

"Chci s tebou jen něco probrat."

Yumi přikývla a rukou ho pobídla, aby začal. Nečekala totiž, že začne mluvit až na natolik vážné téma.

"Je mi jasný, že v životě se ti může pokazit spousta věcí, sám to vím moc dobře. Můj táta, řekněme, že udělal několik špatných rozhodnutí a nezvládl jejich následky. Stihoman. Schovávali jsme se pak ve sklepě našeho domu, naprosto bez ničeho. Bylo to tak... Dlouhou dobu. Vážně dlouhou dobu. Zima, hlad, ticho a strach. Nic jsem nechápal, ale musel jsem poslouchat. Stalo se tam hodně špatných věcí, noční můry mě ještě do teď neopustily a myslím, že se tomu tak nestane ani v dohledné době. Bylo potom pro mě těžké se vrátit do normálního života, fungovat, aniž by si někdo všiml toho, že se mnou něco není v pořádku."

Rozhodně neřekl vše, ale nechtěl zacházet do velkých detailů. Tohle nemá být o něm.

"Nebýt Taehyunga a jeho rodičů, nedovedu si představit, co by se mnou bylo. Dali mi nový domov, podali pomocnou ruku, jsou moje rodina. Právě díky Taemu jsem byl schopný jít zpět do školy, poznat nové lidi, kamarády, dělat to, co mě baví, dal tomu všemu zase nějaký smysl, který jsem v životě postrádal. A jsem si jistý, že i ty máš ve svém okolí takového člověka, co pro tebe znamená stejně jako Taehyung pro mě. Co tím chci ale říct je, že nezáleží na tom, v jak moc velkém svinstvu jsi, vždycky se z něj můžeš nějak vyhrabat, ale záleží hlavně na tobě. Pokud chceš, aby to bylo tak, jak to je právě teď, tak prosím, ale zkus nad tím aspoň trochu přemýšlet. Nebylo by totiž fajn říct díky všem, kterým chceš? A taky spoustu dalšího... nejspíš se teď ptáš, kolik toho o tobě asi můžu vědět , ale neodpovím ti. Jen mám za to, že jít za Yoongim by nebylo úplně od věci. A taky za Taehyungem. On to sice nedává najevo, ale pravda je podle mě taková, že jen nemá dostatek kuráže k tomu, aby to udělal sám, trestá se. "

Mluvil by i dál, jenže z výrazu Yumi poznal, že už žádné další jeho promluvy do duše nejspíš nesnese.

"Promiň. Asi jsem to na tebe vychrlil všechno moc rychle. "

Ona však pokroutila hlavou, přičemž položila dlaň na jeho rameno, tisknoucí je v přátelském gestu.

"Slíbíš mi, že to aspoň zkusíš? Popřemýšlet nad tím..."

Čekal, čekal snad dobrou minutu, no nedostalo se mu žádné reakce.

"Máš strach?"

Souhlasně přikývla.

A on to chápal. I pro něj vždy bylo těžké mluvit o tom, co se stalo. No Yumi se vůči všem naprosto uzavřela, co se komunikace týkalo. Věděl, že překonat to po tak dlouhé době bude těžké, ať už nemluvila z jakéhokoli důvodu, samozřejmě vylučující fyzickou neschopnost, která by jí to znemožňovala.

Překvapeně jej pak sledovala, když si zničehonic klekl na zem, rozvazujíc její tkaničky.

"Dělal jsem uzly na provazech. Bezpočetně krát. Není těžké odhadnout proč, no nebudu to říkat nahlas. Nezvládnul jsem si pak zavázat ani boty, vždy se mi až moc klepaly ruce a nejen to... Ubohý, viď? Trvalo mi to, ale ten strach jsem překonal, vidíš?"

Dívka nespokojeně hleděla na své boty a tkaničky svázané dohromady. Udělat sebemenší krok, skončila by na zemi.

"A jsem si jistý, že i ty ten svůj zvládneš překonat."

Odcházel poté s pocitem, že udělal co mohl. A že udělal dobře.

Řada teď byla na Yumi.