SHOELACES | jjk ✔

dvacet sedm

"Doufám, že si teď ze mě jenom děláš srandu."

"Nevtipkuju," řekl však Jungkook, čímž donutil Yoongiho se zamračit zase o něco víc. Mlčel. Dlouho. A Jungkook se bál toho, co přijde. Samozřejmě, že si pro sebe mohl nechat to, že Taehyung někam odvekl Yumi chvíli potom, co vypadal, jako kdyby někoho nejradši praštil, mohl, ale byl by blázen, pokud by to udělal a akorát tiše čekal na to, až se Taehyung vrátí a vysvětlí mu jeho chování.

"Proč sem vůbec přišla? Za tebou."

Yoongi nechápal, absolutně nic. Ať nad tím přemýšlel jakkoli, nedokázal si tuhle celou situaci racionálně vysvětlit, což jej víc než dost frustrovalo.

"Přišlo prý jí divné, jak ses dneska choval, a tak chtěla vědět, jestli se něco neděje."

"I tak to nedává vůbec smysl."

"Možná jsi vyzvídal až příliš okatě?"

"Chtěl jsem jen vysvětlení! Protože rozhodně nevím ani o jednom dobrém důvodu, proč by měl Taehyung objímat Yumi a ona zase jeho, když vezmeme v potaz to, jak moc Yumi Taemu vadí."

S tím mohl Jungkook jen souhlasit.

"A ani proč ji teď někam odvedl, což mimo jiné, mě docela i děsí, abych pravdu řekl."

"Musíme počkat. Nic jiného nám ostatně nezbývá, i když to teda říkám fakt nerad."

"No já na nic jen tak čekat nebudu, to si nemysli."

Během chvilky měl Yoongi mobil u ucha, a zatímco poklepával prsty o desku stolu, čekal, až jeho hovor bude přijat.

"Komu voláš?"

"Komu asi?"

Taehyung mu ale telefon nebral. A Yoongi vypadal každou chvilkou čím dál víc naštvaně.

"Přísahám, že až se vrátí..."

"Hyung, jsem si jistý, že bude mluvit sám. Nebude mít jinou možnost, když jsem to viděl, nebude mít jak vycouvat."

"No to si piš, že bude mluvit. Mám po krk všech těch tajností. Začínám mít pocit, že mi praskne hlava. Už tak toho bylo dost a teď se ještě k tomu všemu musel přidat Taehyung. Chápu, že jsou jednoduše věci, o kterých se nemluví, vím to já, ví to Yumi a ty to taky moc dobře víš, tím jsem si jistý, ale už je toho příliš. Rozumíš, co tím chci říct, viď že jo?"

"Jo." Protože jsou opravdu věci, o nichž se nemluví. On sám jich měl poměrně velké množství, Yumi určitě taky, o Yoongim nemluvě a Taehyung... co o něm vlastně Jungkook může v tomto ohledu říct? Nic. Doposud mu věřil jako nikomu jinému, byl mu jako skutečným bratrem a nejlepším přítelem zároveň, on o něm věděl vše, ale Jungkook... hruď mu svírala úzkost, když pocit, že Taehyung je pro něj v tomhle ohledu prakticky cizincem, se usadil kdesi hluboko uvnitř něj. Netušil, jak se s tím vypořádat.

"Rozumím ti moc dobře.  A předpokládám, že jsi se tedy dnes od Yumi nic nedozvěděl."

Yoongi pokroutil hlavou.

"Snažil jsem se, no nejspíš poznala, o co mi šlo."

"Spíš-." Jungkook se zarazil, když zaslechl otevírání domovních dveří. "Tae?"

Yoongi na nic nečekal a vydal se rychlým krokem do chodby a Jungkook mu byl pro jistotu hned v patách.

"Co to kruci mělo znamenat?" uhodil na něj Yoongi okamžitě, no Taehyung na něj zůstával mlčky hledět.

"Tae..."

"Musel jsi mu to říct, co?" zamumlal Taehyung směrem k Jungkookovi.

"A divíš se mi?"

"Radši to nebudu komentovat. A teď, když oba dva dovolíte-."

"Ne, Taehyungu, nedovolíme. Chci, abys mi řekl pravdu a vysvětlil to, proč se najednou chováš tak, jak se chováš. Proč děláš, jako že ji nesnášíš a v druhou chvíli ji objímáš, a jo, viděli jsme to, oba, takže tě prosím... jen abys něco řekl."

"Dobře." Povzdechl si Taehyung, "Povím ti tohle. Yumi je právě doma a v pořádku, takže nemusíš mít starosti, a pokud chceš znát pravdu, radím ti, abys šel za ní a nepokoušel se něco dozvědět ode mě, protože já ti nic nepovím bez ohledu na to, jak moc bys mě o to žádal, já na to totiž nemám. A ona... možná ti konečně dá vysvětlení. Ke všemu. Jednou to určitě udělá, jen ti zatím možná dostatečně nevěří na to, aby to udělala. A teď, teď mě nechte být."

Odešel.

A oni ho nechali.

***

"Tae, můžu?"

"Je to i tvůj pokoj, tak proč se sakra ptáš, jestli můžeš dovnitř?"

"Nevěděl jsem, jestli ti to nebude vadit."

"Přijde na to... je mi jasné, že se budeš ptát i po tom, co jsem řekl dole. Vlastně, hlavně po tom, co jsem řekl. Ale aspoň už chápu, na co jsi v noci tak narážel."

"Na tom právě nesejde. Víš vůbec, že jsi Yoongimu docela ublížil? To, že mu Yumi nevěří, jsi neměl říkat."

"Řekl jsem, že mu dostatečně nevěří a v tom je docela velký rozdíl."

"I tak... proč jsi to udělal? Proč jsi se tak naštval a doslova ji odtáhl pryč?

"Nechtěl jsem ji tady, je to tak nepochopitelné?"

"Jo, Tae. Je to nepochopitelný. Lhal jsi, když jsem se tě ptal, jestli ji neznáš. Lhal jsi i jindy. Pak se chováš, jako kdybys ji nesnášel, což je sice ostatně věc každého a něco takového ti nemůže ani nikdo vyčítat, ale lidi, co se nemají rádi, se neobjímají, proto se nediv, že se tě Yoongi i já ptáme. A já jen chci... přál bych si, abys byl ke mně upřímný stejně jako jsem byl já upřímný k tobě, abys mi nelhal a říkal věci tak, jak jsou, protože toho jsem si na tobě vždycky nejvíc cenil, a i když mám silný dojem, že nyní takhle ve skutečnosti jednáš z důvodu, za nímž se určitě skrývají dobré úmysly, tak k ničemu takovému to ve výsledku rozhodně nevede a z toho mám opravdu zlý pocit a navíc... mně tohle celé mrzí."

Jungkook očekával mnohé. Další slova, jimiž by ho odrazoval, či utnul, slova, s nimiž Taehyung uměl tak dobře pracovat a vždy věděl, co říct, ale co vskutku nečekal bylo tiché vzlyknutí následované pláčem.

V tu chvíli jako by zamrzl na místě.

"T-Tae?"

Taehyung nějakou dobu mlčel, než promluvil.

"Já jsem tenkrát udělal hroznou chybu, Kookie."