SHOELACES | jjk ✔

čtrnáct

"Kde máš tu svou?"

"Cože?" zamumlal Yoongi.

Hoseok protočil očima. "Yumi, tuhle mám na mysli. Dneska nám tady nedělá společnost, tak se ptám, kde ji máš."

"No... to nevím," přiznal Yoongi. Od pátku se mu neozvala, z čehož byl nervózní, jelikož textovky jsou tím jediným způsobem, skrze nějž s ním komunikuje, a on se tak pochopitelně dozví mnohem víc, než mu naznačí třeba pouhé přikývnutí nebo úsměv, no a ani dnes ve škole ji nikde nespatřil. Proto byl jeho plán po poslední hodině jednoduchý a to v podobě té, že za ní zajde, i když bude mít doma s největší pravděpodobností rodiče, kteří jej jistě jako minule obdaří milým pohledem a přívětivými slovy. Ale bylo mu to jedno.

"Viděl jsem ji," ozval se však člověk, od něhož by to momentálně nejméně očekával.

Jungkook.

"Prosím?"

"Říkám, že jsem ji viděl u vchodu. Bylo vidět, že má docela na spěch. Odcházela po druhé hodině."

"Jo? A co ty jsi v tu dobu dělal u školního vchodu?"

"B-byla to náhoda," zakoktal. "Šel jsem si jen pro věci do skříňky."

Opravdu nevěděl, co až tak moc špatného pověděl, že se po něm Yoongi ohradil takovým způsobem. Myslel, že si to vyřešili. On sám byl od onoho rozhovoru, co měli, odhodlaný si Yumi nijak víc nevšímat, už jenom kvůli Yoongimu a taky kvůli Taemu, který mu dal jasně najevo, jak se k tomu všemu staví a že se mu Yumi rozhodně nijak nezamlouvá z několika prostých důvodů. A Jungkook jen nechtěl žádné problémy, ne s nimi.

Avšak tohle byla vážně jen pouhá náhoda. Její přítomnost po dlouhé době přemýšlení, kdy nemohl spát a neustále se budil z jeho podivných a ne moc příjemných snů, se odhodlal nevyhledávat, pokud to nebude výhradně nutné. Bude to tak lepší. Jak pro něj, tak i pro Yoongiho společně s ní. Alespoň takhle mu Taehyung poradil, načež posléze uznal, že pravdy na tom vskutku něco bude, jednoduše nepochyboval. A pak se mu to jen rozleželo v hlavě.

"Už toho nechte," ozval se Taehyung, jakmile zpozoroval zkroušený pohled Jungkooka. "Yoongi, prosím."

A ten přikývl. Zbytečně na něj zaútočil a on jako vždy měl ve tváři ztracený pohled se špetkou viny, jako by skutečně udělal něco špatného. Už kolikrát na něm spatřil, že jeho emoce jsou silnější než on samotný. A nejspíš s tím neumí bojovat a tápe tápe až se trápí.

"Promiň, Kookie," řekl a věnoval mu omluvný pohled.

"V pohodě," zamumlal v odpověď, přestože v pohodě zrovna moc nebyl a Yoongi nebyl hloupý, aby si nevšiml toho, že lže.

A tak si to připsal do pomyslnému seznamu věcí, které musí vyřešit. Protože možná nejen Taehyung by mu zakroutil krkem. Všichni se na něj dívali blbě, jako kdyby právě on byl ten nejhorší na světě.

"Uvidíme se zítra," řekl proto po chvíli a zvedl se od stolu. Dostalo se mu však jen stručného rozloučení, ale nijak to neřešil.

***

"Myslím, že je na mě Yoongi pořád naštvaný, přestože jsme o tom mluvili. Nechápu to."

"Taky nevím, o co mu jde. Chová se divně," dal mu Taehyung za pravdu.

Yoongi byl protivný. Bez pochyby. A taky s největší pravděpodobností žárlil. Přitom Taehyung si byl jistý, že Jungkook je v tomhle ohledu naprosto neškodný. Byl hotový zázrak, že dal tehdy šanci klukům, přestože nechtěl a prosil téměř neustále o to, aby ho neseznamoval s jeho přáteli. Nikdy neřekl proč, ale Taehyung věděl, že se bál. A přestože je teď na tom lépe, věděl, že jeho fobie ještě nevymizela.

"Nejspíš to je fakt kvůli mně."

"Nedávej si všechno za vinu. Vždyť víš, jaký Yoongi je."

"Právě," zamumlal Jungkook.

"Hele, fakt to nech být. Yoongi je bručoun a to nezměníš, i když bys sebevíc chtěl. A bez tak žárlí."

"Jako kvůli mně?" zeptal se Jungkook překvapeně a Taehyung přikývl.

"Hloupost." Pokroutil Jungkook hlavou. "Proč by měl?"

"Proč asi?" Pousmál se Tae, načež se Kookovi do tváří nahrnula červeň.

"Nech toho," zamračil se, "říkáš blbosti."

"Tak se mě neptej." Pokrčil Taehyung rameny. "Říkám jen věci, tak jak si myslím, že jsou. Nic víc."

"Nechodí spolu," zamumlal však Jungkook.

"To už jsme ale přece taky řešili." Povzdechl si Taehyung.

"I tak. Sám to řekl," namítal.

"Už toho nech nebo tě něčím praštím. Fakt. Mám toho plný zuby. Yoongiho a té holky především."

***

"Někdo zvoní," řekl Jungkook a podíval se na Taehyunga.

"A co já s tím jako?"

"Běž otevřít?" Pozvedl Kook obočí.

"A to jako proč zrovna já? Pokud nevidíš, odpočívám, tak mě neruš." A s tím se pod peřinou převalil na druhý bok. Vážně, opravdu si myslel, že by teď vylezl ze své postele jenom kvůli tomu, že někdo zvoní? Ale no tak.

"Fajn, jdu teda já, když ty jsi taková líná prdel."

"Nech si ty blbý řeči a padej," zamumlal Taehyung, "nehodlám to zvonění poslouchat celý den."

"Bože, ty jsi zase protivnej," poznamenal Jungkook, načež odešel z jejich pokoje a zamířil k domovním dveřím. 

"Yoongi hyung?" zeptal se překvapeně. On byl rozhodně ten posledního, kterého by tu dnes čekal.

"Ahoj, Kookie."

"Ahoj," odpověděl, přičemž si založil ruce na hrudi. "Jestli jdeš za Taehyungem, tak nemá zrovna moc dobrou náladu, nechal bych to na jindy být tebou."

"Nepřišel jsem za Taehyungem, ale za tebou," namítl Yoongi.

"Aha."

"Hele já se fakt omlouvám za to, jaký jsem byl dneska ve škole, nechtěl jsem na tebe být nepříjemný."

"Řekl jsem, že je to v pohodě."

"Ale kecáš." Pousmál se Yoongi. "Mám pravdu, že?"

"No a co? Prostě jsem naštvaný a zároveň mě to mrzí. Co mám jako dělat?"

"Můžeme si o tom promluvit."

"Nevím, jestli je to zrovna dobrý nápad." Nechtěl, aby to skončilo jen dalším problémem, nebo hádkou.

"Když ti koupím jídlo, budeš ochotný se mnou mluvit?"

"Mhh, to zní jako dohoda."

Jo, nechal se překecat rychle. Ale kdo by odmítl jídlo zadarmo?