SHOELACES | jjk ✔

sedmnáct

Ke svému i k překvapení Taehyunga druhý den do školy šel. Bylo to vůbec poprvé, co to po svých nočních můrách udělal, jinak vždycky zůstával doma. Ale dnes se na to necítil. Nechtělo se mu spát, nechtělo se mu celé dopoledne ležet v posteli a myslet jen na to, co se mu zdálo.

No únava na něj nakonec v plné váze dolehla ve škole, přesněji během čtvrté hodiny. Hlava mu padala a oči se mu samovolně zavíraly.

Proto se rozhodl, že na oběd nepůjde a že si radši zajde na čerstvý vzduch, aby se trochu probral, jinak odpolední vyučování nezvládne.

Už dlouho na střeše nebyl, chodil tam především ze začátku, když sem nastoupil a chtěl se schovat před druhými a jejich zvědavými pohledy, které v té době nemohl snést. Ale pak si zvykl a zapomněl na své malé útočiště.

Až dnes.

Dveře nikdy zamčené nebyly, proto nebylo nijak těžké se tam dostat, pokud si ho někdo nevšiml, že tam míří.

Když je však za sebou zavřel a slunce ho na malou chvilku oslepilo, hned vzápětí se setkal s překvapeným pohledem dívky sedící na samém okraji budovy s nohama volně visícíma nad zemí.

"Ahoj," pozdravil ji. Na útěk totiž bylo pozdě, ještě když jej viděla.

Yumi mu na pozdrav jen zamávala.

Jistě, pomyslel si Jungkook. Ona mu přece neodpoví.

Pomalým krokem k ní došel a posadil se stejně jako ona vedle ní, zatímco jej dívka zvědavě pozorovala.

Od té soutěže ho neviděla, obědy s nimi už trávit nechtěla a před Yoongim se dokázala vždycky nějak vymluvit. A jinak neměla žádnou jinou příležitost. Nejspíš jí to bylo trochu líto, ale poznala na Yoongim, že by se mu nelíbilo, kdyby se spřátelili nějak víc. Nevěděla z jakého důvodu, mrzelo ji to, ale nechtěla vyvolávat zbytečné konflikty, to rozhodně ne. Na druhou stranu taky ale věděla, že něco jako přátelství příliš možné není. S Yoongim se to nějakým záhadným způsobem povedlo, no díky jejímu problému pro ni nebylo lehké navazovat jakékoli nové a další vztahy. Prostě ne.

"Je hezky, co?" ptal se Jungkook, zatímco se hrabal ve svém batohu.

Jeden z těch prvních jarních dnů, kdy po zimě nebylo ani památky. Slunce pěkně hřálo a obloha byla čistě modrá bez mraků.

"Konečně," zaradoval se Jungkook, jakmile objevil čistý papír. Pak ještě propiska a mohl psát. A Yumi na něj koukala mnohem překvapeněji, než když se tu zničehonic objevil.

Jasně, že to věděl. Jasně, že to musel poznat. A jestliže ne, tak Yoongi s největší pravděpodobností  nemlčel. I tak jí to však nepříjemně zarazilo. Před v podstatě cizími to pro ni bylo mnohem těžší než se mohlo na první pohled zdát.

Ale ten papír si od něj přece jen vzala.

Jak se máš?

Pousmála se. Jak prostá otázka. No jeho nápad se jí líbil. Necítila se tak... divně. Vzala si od něj proto tužku a rychle napsala odpověď.

Jde to.
Máš pravdu, je fakt hezky. Asi z toho důvodu.
A jak se máš ty?

Její rukopis na rozdíl od toho jeho byl hrozný. Vždycky psala neúhledně. A moc nakloněně na pravou stranu. Ten jeho byl přesným opakem.

Jsem unavený. Špatně jsem spal.

Zlé sny?

Bohužel.

Zkus lapač. Vážně to pomáhá. Přísahám.

Pobaveně si ji přeměřil. Lapač snů? Kdo na tyhle věci vůbec věří?

Yumi si tak od něj vzala papír zpět, aniž by stihl cokoli odpověď.

Nebo čaje. Třeba heřmánkový. Anebo meduňkový. S citronem. A trochou medu.

Kéž by to bylo tak jednoduché, aby mu pomohly třeba jen obyčejně čaje. Kéž by! Ale má smůlu.

Je to trochu složitější.

Napsal.

Jak to?

Protože někdy existují věci, které se takhle lehce zahnat nedají, i když by to bylo moc pěkné. 

S tím souhlasím. 

Některé věci jsou holt silnější než cokoli jiného a pouze těžko se s nimi dá bojovat. Pronásledují a nedají chvilku klidu. Nedovolí zapomenout. To ona moc dobře a ví a on nejspíš taky. 

"Mračíš se," řekl zničehonic, načež bezmyšlenkovitě pozvedl svou ruku k její tváři.

Byl to reflex.

V okamžení sebou totiž cukla.

A obličejem se jí prohnala jemu velmi dobře známá emoce.

"Promiň," hlesl. Ale to už Yumi stála na nohou. A kvapným krokem odcházela.