SHOELACES | jjk ✔

pět

Jungkook nebyl jediný, kdo si toho všiml. Na rozdíl od ostatních se to však snažil nevnímat. Sice měl spoustu otázek a umíral touhou vědět víc, ale ptát se nemohl. Rozhovor, který před nedávnem s Yoongim měl, ho stále strašil v hlavě, stejně tak jako dívka, která ji odmítala opustit. A proto předstíral nezájem.

"Co se v tom tak nimráš?" probral ho Taehyung z myšlenek.

"Co?"

"Nechutná ti to?"

"To ne, je to dobrý-."

"Tak jez," skočil mu Tae do řeči.

Jungkook chtěl něco namítnout, říct, ať se k němu takhle nechová, ale byl předběhnutý Yoongim, který se konečně na obědě objevil.

"Ahoj," pozdravil je všechny a posadil se na volné místo.

"Kde ses flákal?" ozval se Jimin místo pozdravu.

"Není to jedno?" Zamračil se na něj Yoongi a nic dalšího už mu k tomu neřekl. Místo toho svou pozornost přesunul na Kooka.

"Je ti něco?"

"To by mě taky zajímalo," přidal se Taehyung.

"Ne," odpověděl však Jungkook okamžitě. "Nic mi není."

Opravdu, proč se ho dneska všichni ptají? Je mu fajn. Vždycky je mu fajn.

"No, když to teda říkáš," zamumlal Yoongi, načež sáhl po svém mobilu.

"V kolik dneska zkoušíme?" zeptal se, s netrpělivostí v obličeji čekajíc na odpověď.

"V půl třetí," odpověděl Namjoon a Yoongi pokýval hlavou.

"Dík."

***

Čekala na něj ve školní knihovně, zatímco pracovala na domácím úkolu z matematiky. Příliš se jí to nedařilo, no když už se konečně blížila ke konci a to hlavně k výsledku, tak přišel a vyrušil ji.

"Ahoj. Úplně jsme nevěděl, jestli to stihnu, ale tady je máš, tak snad ti to k něčemu bude."

Vděčně se na něj usmála a vzala si knihy, které jí přinesl a které tak dlouho nemohla sehnat, protože ve škole je mají pouze po pár kusech.

"Co děláš?" zeptal se zvědavě, přičemž jí nakoukl do sešitu.

"Tady máš chybu," zasmál se ukázal na třetí řádek rozpočítané rovnice. Yumi se jen nešťastně zamračila a s povzdechnutím sešit zavřela.

Kašle na to. Do večera to nechá být a pak se k tomu vrátí.

"Vážně bych si přál, abys se mnou mluvila," řekl Yoongi zničehonic.

Yumi však pokroutila hlavou a zvedla se od stolu, zcela automaticky. Najednou měla potřebu utéct. Ostatně jako kdykoli jindy, když před ní takhle mluvil.

Sbalila si všechny věci a s půjčenými knihami v rukou krátce Yoongimu zamávala na rozloučenou, zatímco on jí po celou dobu mlčky sledoval. Moc dobře věděl, že to nemá cenu. Zamávání jí pak opětoval a pouze pozoroval, jak mizí co nejrychleji může.

"No nic," zamumlal si pro sebe a taky se odebral k odchodu. Stejně měl už jen posledních deset minut do začátku tréninku a nechtěl přijít pozdě.

***

Yumi celá situace, co se odehrála, byla líto. Ale nemohla s tím nic udělat. Nešlo to. Bylo příliš pozdě na to, aby něco měnila.

Zahloubaná do myšlenek si ani nevšimla dvou lidí, co mířili přesně jejím směrem. Kdyby je spatřila dřív, dala by se na útěk, zmizela by, aniž by se mohli nadát, jenže nemohla udělat už vůbec nic.

"A heleme, není to naše malá němá Yumi?"

Dívka zprudka zavřela oči, když se její záda setkala se stěnou. Potlačila vzlyknutí, které se následkem bolesti dralo z jejího hrdla a pohlédla na osobu, jenž na ni zaútočila.

"Pořád nemluvíš?" ptal se, zatímco jeho kamarád stál vedle něj a sledoval ji pobaveným pohledem a Yumi akorát ochromovala panika. Neuměla se bránit, samozřejmě, a oproti nim by stejně neměla šanci. O tom už se přesvědčila několikrát.

"Však já tě donutím." Dlaní ji pohladil po tváři, načež jí obemkl její krk. Yumi zhluboka nasála vzduch do plic, nad tím náhlým kontaktem, jímž jí zaručoval, že až bude chtít, tak ji o ten vzduch bez problému připraví.

Slzy, co úpěnlivě zadržovala, se však v tu chvíli, kdy to udělal, převalily a začaly stékat po zardělých tvářích.

Prosím, naznačila slabě rty, ale on snad jako by to neviděl. Nebo spíš nechtěl vidět a i nadále jí ubližoval.

Netrvalo dlouho a pocítila slabost v kolenou, cítila, jak se jí pomalu podlamují.

"Hej! Co to sakra děláš?"

Pustil ji a Yumi okamžitě skončila na zemi. Lapala po dechu a nevnímala, co se pak dělo okolo ní. Jen se znovu snažila dýchat, přičemž bojovala s pláčem. Chtěla se znovu zvednout na nohy, ale byly příliš slabé, neposlouchaly ji.

"Už je to dobrý."

Chtěla v zoufalosti namítnout, že není dobrý vůbec nic, ale udržela se. Hlasivky by ji možná stejně neposlechly.

"Nebreč. A nadechni se. Zhluboka."

Yumi pokývala hlavou, přičemž se snažila dát osobě před ní nějakou podobu, ale všechno bylo až příliš moc rozmazané na to, aby věděla, kdo ji zachránil.