SHOELACES | jjk ✔

třicet tři

Domů šla s rozporuplnými pocity. Snažila se trochu odreagovat hudbou, ale ani ta ji nijak nepomáhala. Za každou cenu musela myslet na všechno, co jí Jungkook řekl.

Přemýšlela nad svými problémy neustále. Jak by taky nemohla. Jenže byla v až moc velkém srabu na to, aby je řešila. Takhle to bylo přece jednodušší. Nikdo po ní nic nechtěl, nikdo od nic neočekával. Nemusela nikomu nic vysvětlovat, a tak nějak lehce, jako by to nic nebylo, proplouvala každodenním životem.

Jenže tak, jak to vnímala ona, to nevnímalo její okolí.

Rodiče, kteří se doma ukázali jednou za čas a nekomunikovali s ní stejně jako ona s nimi. Jedině otec jí jednou za čas dal najevo jeho nespokojenost, kterou spojoval s různými výhrůžkami, jimiž se snažil dosáhnout toho, aby promluvila. Nedařilo se mu to, protože její strach byl mnohem větší než strach z táty a z toho, co by mohl udělat. Všechno to byly jen pouhé řeči, věděla, že nic z toho, co sliboval, nikdy nedovede k reálným činům. Jen ji strašil místo toho, aby se zeptal, co se skutečně stalo a nabídl ji pomocnou ruku. Aby se zajímal. Jako každý jiný dobrý rodič, jemuž záleží na jeho dítěti. O matce nemluvě. Ta jí byla cizí. Nedovedla si představit, že by za ní přišla a řekla mami, není mi dobře, můžeš mě obejmout, prosím a pak by jí bylo lépe.

No a pak je tu Yoongi. Yoongi, který je přesným opakem jejích rodičů. S jistotou může tvrdit, že jemu důvěřuje nejvíce. Svých problémů má však dost, má jich sakra hodně a ona nechce, aby se k těm jeho přidaly ještě ty její. Moc by nad tím vším přemýšlel, až by nakonec zapomněl sám na sebe a to by nebylo dobré. Jenže jí to nijak neulehčoval. Ptal se, pokoušel se ji zahnat do úzkých ve snaze získat alespoň nějakou odpověď, dělal, jak se říká, smutné oči, hrál na city a doufal, že ji tak přivede k tomu, aby spolupracovala. Nedařilo se mu to, no ani pro Yumi to nebylo lehké. Především proto, že i kdyby mu chtěla vysvětlit, co se stalo a co se děje, tak o tom nikdy s nikým nemluvila. Všechno to trápení a strachy si nechávala pro sebe tak dlouho, že se s tím prostě naučila žít po svém. V každé části jejího těla a mysli byla dobře skrytá bolest a obavy z toho, co se stane, až zase narazí na toho, kdo to celé způsobil.

Nevěděla, proč zrovna ona. Možná byla ve špatné chvíli na špatném místě, možná si vybral právě ji jako osobu, které bude chtít že života udělat peklo a to se mu taky povedlo. Vůbec to pak nezvládala, od toho momentu to bylo jen horší a horší a ty první dny se do sebe naprosto uzavřela a poté už nebylo cesty ven.

Možná by všechno mohlo být i jinak. Kdyby tu pro ni někdo byl od samého začátku. Ale člověk, na něhož se v té době nejvíce spoléhala, měla k němu nejblíže, se od ní zničehonic potom, co se stalo, distancoval. Nemluvil s ní, doslova se jí vyhýbal a to dost dlouhou dobu, až se nakonec odcizili a to, co mezi nimi ještě předtím vznikalo, upadlo v zapomnění. Taehyung. Nerozuměla mu a to vůbec. Nechápala, proč se v jeden moment chová, jako kdyby neexistovala, že o její přítomnost ani za nic nestojí, dává jí najevo, jak moc nerad ji vidí v jeho společnosti a taky ve společnosti jeho přátel, a v ten druhý ji objímá a doprovází domů.

A pak si prostě přijde Jungkook a nasadí jí brouka do hlavy.

Za tak krátkou dobu, co se tak nějak znají, poznal, že její mlčení není tolik způsobeno tím, že nemůže, ale že spíš nechce. Netušila, jak k tomu došel a rozhodně ji tento fakt zneklidňoval. Nemohla si tak pomoct a přemýšlela nad tím, zda si její tajemství rozhodne nechat pro sebe či ne. Nedovedla si ani představit, co by to mohlo ve výsledku znamenat a neviděla v tom nic dobrého.

A to ji vedlo pouze k jednomu...

Co má teď dělat?

Vysvětlit, že je jen zbabělec, který se akorát bojí a už ani neví čeho? Všechno vyřešit a dát do pořádku? To nejde tak lehce jak možná zní, i když by pak všechno bylo mnohem jednodušší. O mnoho jednodušší.

No necítila se na to, aby čelila realitě. Věděla, že to nezvládne.

Tak proč ale stála před Yoongiho dveřmi a čekala, až je otevře?