SHOELACES | jjk ✔

dvacet osm

"Mohl by mi to prosím někdo vysvětlit?"

Hoseok vůbec nechápal tu podivnou atmosféru. Především mezi těmi třemi; Jungkookem, Yoongim a Taehyungem. Co však bylo ještě horší byl fakt, že to celé dopadalo i na ostatní. Nikdo se netvářil nijak nadšeně, nálada byla na úplném bodu mrazu.

"Jako nebyl jsem tady skoro čtrnáct dní a vy se na sebe díváte, jako kdybyste se chtěli povraždit."

"Přeháníš." Zakroutil Yoongi očima. "Nikdo se tady vraždit nechce."

"No jasně," zamumlal Hoseok.

"Klid, my taky nevíme, o co jde," ozval se Jimin a měl pravdu. Všiml si toho každý, no nikdo skutečně netušil, co se stalo. Jako by byl Jungkook proti Taehyungovi a tomu nerozuměl ani jeden z nich.

"Už musím jít," řekl najednou Taehyung zničehonic a rychle si posbíral všechny své věci.

"Co? Máme trénovat!" Namjoon zněl do jisté míry naštvaně a Hoseok vypadal dost podobně.

"Promiňte, jinak to nejde." A bez dalších slov Taehyung zmizel, aniž by jej někdo stihl zastavit.

"No to si dělá-."

"Jdu za ním," skočil však Jungkook Namjoonovi do řeči.

"Hej!"

"Uvidíme se později!" křikl a stejně jako Taehyung zmizel rychlým krokem ze sálu.

"Tae, počkej na mě!" zavolal za ním, no Taehyung jej úspěšně ignoroval.

"Taehyungu, sakra stůj!" 

"Dej mi pokoj!"

"Přestaň s tím." Podařilo se mu Taehyunga doběhnout, načež mu hned zatarasil cestu dál. "A promluvme si. Prosím."

"Nejde to," zamumlal Taehyung a sklopil pohled k zemi.

"Proč ne?"

"Prostě proto. Nepochopil bys to."

"To si vážně myslíš?" optal se Jungkook nevěřícně. "To si jako fakt myslíš? Kruci, Tae, kdo jiný by tě měl pochopit, když ne já?"

Taehyung si povzdechl.

"Já vím. Jen mě už nebaví, jak se na mě s Yoongim díváte. Vlastně jak se na mě dneska dívali všichni. Je to svým způsobem nesnesitelný a věř, že já jsem si jistý, jak by to dopadlo, kdybych řekl pravdu. A nechci nic z toho zažít."

"Já bych se k tobě zády nikdy neotočil, pokud máš na mysli zrovna tohle. Byl bych na tvé straně stejně, jako jsi ty byl vždycky na té mé."

"To říkáš teď."

"A budu to říkat i pak," namítl Jungkook.

"Rád bych ti věřil. Ale vzhledem k okolnostem nemůžu. Promiň mi to, Kookie."

Taehyung se chtěl dát znovu na rychlý odchod, no slova Jungkooka jej vzápětí zastavila.

"Nerozumím tomu. Co za tak moc černé tajemství máš, že ho nemůžeš povědět ani mně? Ty víš o mém tátovi a o tom všem, čím jsem si prošel. Víš o mně tolik zlých věcí, za které se budu stydět ještě dlouho, víš všechno a vždycky ses mi navzdory tomu snažil pomoct. Chci pro tebe udělat akorát to samé." 

"Nemusíš mi to nijak oplácet. Nic mi nedlužíš."

"Takhle jsem to nemyslel. Kdybych ti nechtěl pomoct, nesnažil bych se."

"Naštval ses na mě už jen kvůli tomu, že jsem ti jednou zalhal. Jsou tu mnohem horší­ věci, co jsem udělal a ty s nimi ani nijak nesouvisíš, každopádně si dovedu tvou reakci představit a pomoc k ní­ rozhodně nepatří­."

Jungkook byl zoufalý. Bolelo jej, co Taehyung řekl. Ta nedůvěra, no už více nevěděl, jak ho přesvědčit.

"Fajn, pokud si myslíš, že takhle to je pro tebe lepší­, budiž. Každopádně já nejsem žádný hlupák a umím si dát dvě a dvě dohromady. Cítíš výčitky. A taky tě to bolí­. A pokud za tím stojí­ Yumi, svým způsobem chápu, že ji nemáš rád. Na druhou stranu si říkám... je to vůbec ve skutečnosti tak, jak snažíš, aby to všichni ostatní­ viděli? A pokud ne, tak proč?"

"Co tím chceš ří­ct?"

"Jen to, že předstíráním ubližuješ hlavně sám sobě. A věř, něco o tom vím."

Protože nikdy nebyl v pohodě, když tvrdil, že je. Nikdy.

"V sázce je příliš." Pokroutil Tae nesouhlasně hlavou.

"Tak zkus riskovat."

"Riskovat?" Povytáhl Taehyung obočí­. "Promiň, ale pořád jsi to právě ty, kdo si nezvládne zavázat ani tkaničky, přestože to, co se stalo, by na tobě mělo zanechat úplně jiné následky."

Jungkook nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Nemohl uvěřit tomu, že se Taehyung rozhodl zlehčit právě tohle. Že mu záměrně ublížil.

"To jsi fakt nemusel," zamumlal a byl to on, kdo nakonec odešel jako první.

***

"Zničehonic se zhroutil," vyprávěl Jungkook. "Docela mě to vyděsilo, neřekl mi ale vůbec nic, i když jsem se ho ptal několikrát a pokoušel se ho přesvědčit. Nedopadlo to zrovna dobře, abych pravdu řekl."

"Pohádali jste se?" zeptal se Yoongi.

"Tak nějak. V posledních dnech ho... nepoznávám."

Protože Taehyung, jehož zná, by proti němu nikdy nepoužil to, co se stalo, když byl svým otcem donucený se schovávat. Tenhle Taehyung by to před ním nikdy nevytahoval za záměrem, aby se cítil špatně. Jeho problém s tkaničkami sice zněl banálně, možná až směšně, ale ten pocit, co se pokaždé objeví­, ho brzdí­ v tolika ohledech, že prostě nemůže... nejde to.

"Myslím, že tedy nemáme jinou možnost," rozhodl Yoongi. "I přestože se mi do toho moc nechce."

"Ale chceš odpovědi," namí­tl Jungkook a Yoongi jen přikývl.

"Takže?"

"Jednoduše za n­í zajdeme. Nemá cenu nic domlouvat, poznala by, že se něco děje a bylo by těžší s ní mluvit."

"Dobře," souhlasil Kook. "A díky, Yoongi. Že mi pomáháš."

"Není zač. Ostatně, je to hlavně Yumi, kvůli komu to dělám."

"A Tae?"

"Podle toho, co jsi říkal a já musím uznat, že na tom přece jen něco podezřelého je, fakt nechci, aby to tak bylo a doufám, že je to jen blbá shoda náhod, protože pokud ne, tak vážně netuším, jak se zachovám. Proto jen říkám, ať při něm stojí všichni svatí."