SHOELACES | jjk ✔

dvacet pět

"Vůbec to nechápu," řekl Jungkook popravdě.

"Ani já ne," přitakal Yoongi.

Ať přemýšlel jak přemýšlel, ani on si to, co viděli, nedokázal vysvětlit.

"Nesnáší ji. Nebo... alespoň takhle se choval."

"Já vím." Přikývl Yoongi souhlasně. "Všiml jsem si."

"To asi každý."

"No, nejspíš má Taehyung mnohem víc tajemství, než si myslíme. A Yumi podle všeho taky."

"Co mám dělat, hyung?" zeptal se Jungkook po chvilce přemýšlení.

"Vždycky jsem Taemu věřil. Tedy, věřím mu i teď, ale potom, co jsem zjistil a co jsme spolu viděli... není mi zrovna nejlíp."

Byl to snad pocit zrady?

Taehyung o něm věděl vše. Úplně vše. Vždycky to byl on, za kým Jungkook šel, když potřeboval radu, nebo když mu nebylo dobře. Nějakým zázrakem Tae pokaždé věděl, jak se správně zachovat a co povědět, aby se cítil lépe. Snažil se, aby Jungkook mohl žít život jako každý druhý v jeho věku. Aby zapomněl na to všechno, co se stalo, čím si prošel.

Jenže teď... kolik věcí z toho, co mu kdy řekl, byly jen lži? Kolik tajemství před ním, před jeho nejlepšími přáteli, může skrývat? A jak s tím vším souvisí zrovna Yumi, která je ostatně záhadou sama o sobě?

Jungkook z toho nakonec pocítil akorát únavu. A taky nechuť. Nechtělo se mu nad ničím z toho více přemýšlet. A jen čekal na Yoongiho slova, od něhož čekal radu, jako ji už kolikrát čekal od Taehyunga.

Jenže...

"Já nevím," zamumlal však.

Yoongi není Taehyung.

"Ale... můžu se zkusit zeptat Yumi. Taehyung nejspíš vycouvá, když by ses ho na to zničehonic zeptal."

"A Yumi to neudělá?" Pozvedl Jungkook obočí.

"Postarám se o to, aby ne."

"Aha."

"Neboj." Ušklíbl se Yoongi. "Za tu dobu, co ji znám, jsem se s ní naučil komunikovat víc než kdokoli jiný. I když teda mluvím jen já."

"Fajn. Pokud to říkáš, nemám důvod ti nevěřit."

"To jsem rád. Ale teď půjdu. Když tak se ozvi, kdyby něco. A moc se ničím z toho nestresuj, jo?"

"Pokusím se."

"Hlava si taky potřebuje odpočinout, Kookie."

A měl pravdu.

Nějak na něj totiž všechno dolehlo. Dělo se kolem něj až příliš moc věcí a jeho snaha všechno pobrat a pochopit byla zbytečná, protože on něco takového nebude nikdy schopný zvládnout.

Tu noc se tak několikrát probudil ze sna, z noční můry, která ho pronásledovala už jak dlouho. Jedna a ta samá místnost, ten sklep a zima a jeho jediný svetr. Hlad způsobující jeho slabost a taky strach. Nerozuměl ani jednomu slovu, co jeho otec říkal, nechápal, proč musel být zticha, když měl tolik otázek, nevěděl proč se učil vázat nejrůznější uzly, dokud mu nedošla ta děsivá pravda.

"Napij se," řekl Taehyung a podal mu sklenici s vodou.

"Díky," hlesl Jungkook.

"Není zač."

Ticho.

Jungkook vypil celou sklenici vody a znovu se zachumlal pod peřinu.

"Nechceš mi o tom něco povědět?" zeptal se Tae, ale Jungkook pokroutil hlavou.

"Radši ne."

"Třeba... by se ti trochu ulevilo. Je mi jasný, že tě to pořád straší, ale určitě by s tím šlo něco udělat."

"Když ti to povím, nijak mi to nepomůže," namítl Jungkook. "Jsem si tím jistý."

"To ale nemůžeš. Protože jsi to ani nikdy nezkusil."

"Jednoduše o tom mluvit nechci, chápeš to?" vyhrkl, až se mu ke konci zlomil hlas. Zase měl na krajíčku.

"Jen se ti snažím pomoct. Ani pro mě to není lehký."

"Vážně?" To pohrdání Taehyung nepřeslechl, no nijak to raději neřešil.

"Vážně. Jsme přece rodina."

"Mhh."

"Nebo snad ne?"

"Jsme rodina. Ale pokud všechno, co říkáš, je pravda, tak se nejdřív zamysli sám nad sebou."

Taehyung na něj zůstal zaraženě hledět.

"O čem to mluvíš?"

"Nedělej aspoň, že nevíš, prosím."

"Kookie, netuším-".

"Fajn," přerušil ho však. "Díky za tvou starost, Taehyungu, ale teď už půjdu spát, abych ráno vůbec vstal. Taky bys měl jít."

"Dobře," zamumlal Tae, stále nechápající Kookovo podrážděné chování. "Kdyby něco, vzbuď mě, jestli bych se neprobudil sám."

"Budu v pohodě."

Věděl, že pokud se to stane, tak v pohodě nebude, no všechny ty emoce v něm jej donutily trucovat jako malé dítě. Jenže Taehyung ho vůbec nechápal. Přitom po něm chtěl jen upřímnost, nic jiného. Jak jinak mu může věřit?

"Dobrou noc, Kookie."

"Dobrou."

***

Jungkook druhého dne zůstal doma. Nebylo mu dobře a navíc byl unavený z nedostatku spánku a z toho, co všechno se mu zdálo a přivedlo špatné vzpomínky. Navíc, tak trochu využil situace. Dusno, které mezi ním a Taehyungem ráno panovalo, bylo neúnosné a on se opravdu necítil na to s ním jít do školy a strávit s ním zbytek dne.

Téměř celé dopoledne tak prospal a k obědu si vzal to, co mu teta nechala v ledničce. Seděl pak v obýváku u televize a snažil se trochu rozptýlit, aby alespoň na malou chvíli přestal myslet na všechny ty věci, co jej nenechávají v klidu a vcelku se mu to i dařilo, dokud jej však nevyrušil domovní zvonek.

Čekal Taehyunga, že si určitě zapomněl klíče, ale rozhodně nepočítal s tím, že za dveřmi bude stát zrovna Yumi.