SHOELACES | jjk ✔

patnáct

"Vážně to děláš jen kvůli tomu, aby ses mi omluvil?" ptal se Jungkook podezřívavě.

"Kdy už toho necháš? Člověk by čekal, že ta druhá pizza tě dostatečně zaměstná, ale ty pořád meleš."

Jungkook si povzdechl.

"Proč jsi tak protivný?"

Opravdu, Yoongi byl někdy nesnesitelný. Ale zdálo se, že nejspíš jen Jungkook si na to pořád nezvykl. 

"Jsem protivný?"

"Příšerně."

"No, mám to nejspíš v povaze." Pokrčil rameny. "Toho sis všiml až teď?"

"Ne, to ne. Ale jen se to v poslední době projevuje čím dál tím víc."

"Myslím, že to bez tak tvrdíš kvůli tomu, že jsme se pohádali. Mám pravdu, viď?"

Yoongimu to bylo jasné. On s Jungkookem nikdy neměl žádné problémy, nebyl k nim žádný důvod a nehádali se. Spíš naopak. Rozuměli si, i přestože o sobě Jungkook dost často pochyboval a kolikrát pro něj bylo těžké uvěřit, že má skutečné přátelé. A když mu bylo obzvlášť špatně, sám sobě namlouval, že vlastně kromě Taehyunga nikoho nemá a že ostatní to dělají právě kvůli Taemu, který jej do jejich party přivedl. 

"Hele, co jsme si to jsme si. Přece na sebe nebudeme naštvaný věčně. To nejdůležitější jsme si vysvětlili, víš moc dobře, co myslím a já to budu brát na vědomí a slibuju, že se k tomu žádným způsobem vracet nebudu, dohodnuto?"

"Tak jo," souhlasil Jungkook. 

Opravdu, bylo toho už dost. Nechtěl v tom pokračovat. Jen tu byla stále ta jedna věc, kterou nemohl dostat z hlavy.

"Můžu se ale ještě na něco zeptat?" ozval se proto.

"No, přijde na to." Pokrčil Yoongi rameny. "O co jde?"

"Sice jsi říkal, že ne," začal, "ale vážně spolu nechodíte? Ty a Yumi."

Yoongi ho pár vteřin mlčky sledoval. Samozřejmě, že už ho to napadlo, vždyť se ho i tenkrát ptal v sále, kde trénovali choreografii, ale jisté podezření stále měl.

"Jak jsem řekl," řekl Yoongi po chvíli. "Nemám žádný důvod, proč bych měl o tom lhát."

"Já vím, ale... no, nevypadá to tak," namítal Jungkook opatrně. 

"Fajn. Nebudu se radši ptát, proč to chceš řešit. Ale když očividně tak moc toužíš po nějakém vysvětlení, máš ho mít."

"Hyung-."

"Nech mě prosím mluvit, ano?"

Jungkook přikývl. 

"Před rokem, to jsi se ještě neznal se mnou a ani s kluky, jak jistě víš, jsem neměl zrovna dobré období. Jednoduše toho na mě bylo moc, pár problémů k tomu tady a tam a já to příliš nedával. Spíš to bylo hodně špatný, abych řekl pravdu. Potřeboval jsem o tom s někým mluvit, ale paradoxně mě nikdo neposlouchal. No a pak jsem potkal Yumi, nějaký zázrak mi ji prostě přivedl do cesty a v tu chvíli se všechno tak nějak začalo měnit. A proč zrovna ona? Protože ona poslouchala, ať už jsem říkal cokoli, bylo mi pak celkem dobře, rozhodně mnohem líp než předtím. Ale zase netrvalo příliš dlouho, aby mi došlo, že ona má taky nějaký problém a mnohem větší než já a o to horší bylo, že se o něm nemohla ani zmínit, nemohla nic vysvětlit . Yumi nemluví. Nikdy jsem jí neslyšel říct jediné slovo." Ano, teď možná lhal, ale možná taky ne. Pořád si je jistý tím, že od ní jeho jméno zaslechl, ale to v nynější situaci nehodlal rozebírat. "Nevěděl jsem a nevím ani teď, jak bych jí mohl pomoct, i když se ptám, každopádně se mnou o tom není schopná komunikovat žádným možným způsobem. Nejspíš asi ani nic udělat nemůžu, to je druhá věc, no snažím se dělat co můžu. Chápeš? Nejsme spolu, přestože je člověkem, na kterém mi opravdu záleží."

Jungkook pomalu zpracovával všechny informace, které mu Yoongi poskytl. 

Měl problémy? Byly to snad deprese? A proč mu nikdo z kluků nepomohl? Proč ho zrovna oni neposlouchali? Něco takového si nedovede představit. 

Taehyung a nikdo další z nich by přece něco takového nedovolil.

A pak ona, Yumi.

Nebyl hloupý, aby si toho nevšiml. Ale možná byl až příliš zahleděný sám do sebe ztracený ve vlastních emocích, že k tomu nepřikládal žádný velký význam.

"Děkuju Yoongi," promluvil Jungkook po chvíli. "Za to, žes mi to pověděl. Nevěděl jsem nic z toho..."

Narážel především na jeho špatný psychický stav. On sám si prošel mnoha věcmi, proto jej zmínka o něčem podobném ze strany jeho kamaráda vyvedla poněkud z míry.

"Jak bys taky mohl?" Pousmál se Yoongi sklesle. "Myslím, že v té době jsi měl sám dost svých problémů a navíc jsme se neznali."

Jo, v tom měl pravdu. Pak však hned vzápětí zpozorněl.

"Ty něco víš?" vyhrkl. 

"Ne," uklidnil ho Yoongi. "Taehyung se jen zmínil o tom, že... bylo něco špatně. Nic víc. Nemusíš mít obavy z toho, že bych já nebo někdo jiný věděl o věcech, co se ti přihodily."

Spadl mu kámen ze srdce. Doslova. Ta chvilková tíha a strach zmizely.

Co by totiž dělal, kdyby znali jeho minulost?

Jak by jim dokázal čelit?

A jak by se na něj dívali oni?