SHOELACES | jjk ✔

třicet

Nikdy nechodila pozdě. Nikdy. Bylo mu tak podezřelé, že na ni čeká již přes pět minut, před nimiž tu už dávno měla být. Něco takového Yumi jednoduše nebylo vůbec podobné. Obzvlášť, když jí slíbil, ostatně jako každé páteční odpoledne, horkou čokoládu a mřížkový koláč, což byly věci, na něž řekla ano za jakékoli situace.

Svižným krokem se tak vydal zpět do školy mířící přímo k její skříňce, kde předpokládal, že se mohla zdržet. Možná to byla i trochu panika... jednoduše nepříjemný pocit, který se v něm zničehonic usadil, přestože na intuici se obvykle nespoléhal, jen teď jej hnala dopředu.

Jenže však netrvalo dlouho a zůstal stát bez hnutí na místě. Přišel pozdě. Plakala a ochraptělým hlasem říkala slova, jimž nerozuměl, zatímco ji člověk, jemuž však neviděl do tváře, držel pod krkem.

Taehyung měl nějak zareagovat. Samozřejmě, že měl. Jenže jeho tělo najednou nebylo schopné žádného pohybu, a tak akorát zůstal se šokem ve tváři hledět na scénu před sebou a v duchu se jen marně snažíc přesvědčit sám sebe, aby se sebral a tu obrovskou vlnu negativních emocí si vybyl na člověku, co právě za jeho přihlížení ubližuje Yumi a ještě se tím baví.

"Tae."

Trhl sebou, když zaslechl své jméno. Vyslovila jej potichu, snad jakoby z posledních sil, co jí zbývaly a uplakanýma očima ho prosila o pomoc.

V ten moment byla veškerá pozornost stočena jeho směrem, s čímž si však nevěděl poradit.

A tak jako idiot zůstával bez hnutí dál na místě. 

Yumi byla vzápětí  bezohledně puštěna na zem, lapala po vzduchu, který jí byl doposud odepírán, zatímco Taehyung čelil té osobě, co za to mohla. Byl od něj od dobrou hlavu vyšší a i jeho ramena byla širší než ta jeho, jednoduše byl oproti němu úplné nic. A Taehyung se nikdy nepral a neměl na to ani sílu, moc dobře věděl, že žádnou šanci vůči jeho protivníkovi nemá.

Zoufale se snažil ale i přesto získat alespoň malý kousek odvahy k tomu, aby udělal aspoň něco, cokoli, no v další moment mu jeho snahy už byly zcela k ničemu. Neustál to, jakým způsobem do něj bylo strčeno a skončil na podlaze, přičemž se hlavou udeřil o kovová dvířka skříňky. 

Neměl daleko k slzám.

Malátně se mu pak po chvíli podařilo vyzdvihnout na nohy.

"Teď se sebereš a vypadneš. Nehledě na to, že tě snad nemusím upozorňovat na to, že jsi ani nic neviděl. Pokud si nerozumíme, vím o možnosti, jak zařídit opak, o tom nepochybuj."

Taehyungovi bylo naprosto jasné, co je tou možností.

A on by to nezvládl. Dopadlo by to sakra špatně. Nic by stejně nezmohl. Bylo to marné. Žádná snaha by neměla cenu, tohle by prohrál, ať už by se snažil jakkoli by chtěl.

Jeho zbabělé já tak nad ním přebíralo absolutní kontrolu. 

"T-Tae..."

Nemohl se na ni podívat. Vážně ne. Nedokázal se jí podívat do očí. 

Měl totiž v mysli jen jednu věc. A tu hned vzápětí zrealizoval.

Utekl.

Utekl, aby sám sobě zachránil krk.

A ji tam nechal napospas osudu, aniž by se za sebou byť jednou ohlédl.

Aniž by si pod náporem jeho ustrašenosti fakticky uvědomoval, k čemu tohle jeho rozhodnutí povede a co všechno zapříčiní.