SHOELACES | jjk ✔

třináct

"Tak jak ti je?"

Jungkook vykoukl z pod peřiny a promnul si oči.

"Jde to. Trochu jsem spal, takže je to lepší."

"Aspoň že tak."

"Pořád se na mě zlobíš, hyung?"

"Ne." Ušklíbl se Tae. "Ale jestli se na to zeptáš ještě jednou, tak se naštvu znova."

"Fajn." Uchechtl se Jungkook. "Nebudu nic riskovat."

"To je dobře," usmál se Taehyung. "Teď mi ale řekni, jestli se ti chce k Namjoonovi, nebo ne."

"Já nevím," řekl upřímně. Věděl, že by si měl dopřát ještě pár hodin spánku. Jenže je to na druhou stranu oslava jejich vítězství a to se mu vážně nechce prošvihnout, byla by proto škoda, kdyby zůstal doma, a neužil si tak večer se svými přáteli.

"Nevíš? Bude tam pizza. Hodně pizzy. A taky spousta hnusnýho sladkýho pití, kterým budeme zapíjet gumové medvídky a marshmellowny a jako třešničku na konec si dáme pivo a-."

"Budeme nám pěkně blbě," dokončil Jungkook a Taehyung s úsměvem přikývl.

"Bude nám zatraceně blbě, ale to vem čert, ne? Takže půjdeš?"

"Co mi zbývá? Nemůžu si to nechat ujít."

***

Dorazili asi o půl hodiny déle, než bylo domluveno, ale kupodivu posledními nebyli. Chyběl Yoongi.

"Kde se toulá?" zeptal se Taehyung.

"Prý musí něco akutně vyřešit. Ale přijde," odpověděl Namjoon.

"Aha. No jeho smůla." Pokrčil Tae rameny. "Holt na něj nic nezbyde. Kde je pizza?"

Trvalo další dvě hodiny, než se Yoongi objevil. Pizza rozhodně žádná nezůstala, ani to nepředpokládal, no nevadilo mu to. Neměl na jídlo pomyšlení.

"Je všechno v pohodě?" ptal se Seokjin.

"Jo, vše je ok," odpověděl, načež jsi vzal ze stolku plechovku s pivem.

"No zabralo ti to docela dlouho, tak jsem se jen zeptal," vysvětil a Yoongi přikývl.

"Však jo," zamumlal. "Díky za optání, hyung."

Vlastně ani nevěděl, co čekal, když šel k Yumi domů. No rozhodně nepředpokládal, že tam bude mít někoho z rodiny. Vždycky byla sama a oni na něj hleděli podezřívavě. Nepočítali s tím, že by Yumi mohla mít nějaké přátelé. A to od nich moc pěkné nebylo, to rozhodně ne.

Spíš měl za to, že sama Yumi na něj byla naštvaná. Kvůli tomu, jak se z ní pokoušel vytáhnout pravdu o tom, zda tedy jeho jméno řekla nebo ne.

Při této myšlence zcela automaticky zabrousil pohledem k Jungkookovi. Seděl jak jinak vedle Taehyunga a jedl nějaké gumové bonbóny, které mu čas od času Tae ukradál, aniž by si toho Jungkook všiml.

Nevěděl proč, ale vzpomněl si na chvíli, kdy jim jej Taehyung poprvé představil. Řekl, že je to jeho bratranec a že by byl rád, kdyby ho přijali mezi sebe.

Tehdy byl jiný, než jaký je teď. Bál se jich a taky málo mluvil. Postupně se to zlepšilo, ale nikdo z nich nevěděl, co vše stálo za tím, že ho k nim Taehyung dovedl v tak moc špatném stavu. Teď je tu sice s nima, vypadá, že je všechno lepší, ale pořád má svá tajemství. Jako každý jiný.

***

Bylo divné, že neměla radost, když spatřila své rodiče? Protože ji opravdu neměla.

Vždycky jí chyběli, když odjeli a doma ji nechali samotnou. Jako menší na ni dohlížela hospodyně, nebo trávila čas u babičky, která ji hlídala. Avšak hospodyně a ani babička už tu nejsou, a ona je v celém velkém domě naprosto sama, zvyklá na to fungovat bez nich.

Proto byla víc než překvapená, když se vrátila ze školy a oni byli doma. Nic jí neřekli, ani slovem se nezmínili o tom, že by měli přijet domů.

"A škola? Všechno v pořádku?"

Již několikátá otázka. A Yumi byla unavená. Proč se zajímají? 

Přikývla na souhlas, načež si její otec povzdechl. 

"Hádám, že se za tu dobu nic nezměnilo," poznamenal. "Budu se informovat jinde, když stále nejsi schopná komunikovat. Teď jdi."

Yumi se zvedla od jídelního stolu, kde několik dlouhých minut seděla jako u výslechu, načež zamířila do svého pokoje. 

Vždycky to byla jen škola a její studijní výsledky. Nic jiného. Ani jeden z rodičů se jí nikdy nezeptal, jak se má a jestli zvládá to, že je tu celé dny sama. V tomhle ohledu se na ně nemohla spolehnout. Nebyli pro ni lidé, kterým by se mohla svěřit a kteří by ji pochopili. Nemohla jim říct vůbec nic. Ani to, že existuje člověk, který jí ubližuje. Nevěřila jim. Jakoukoli empatii by u nich jen těžko hledala, na to naštěstí přišla brzy.

Jen co za sebou zavřela dveře, vytáhla z kapsy mikiny mobil, který jí po čas rozhovoru dvakrát zavibroval na znamení nových zpráv.

Yoongi: tak co?

Yoongi: je vše ok?

Yumi: šlo to

Yumi: nemáš ale slavit?

Yoongi: víc než oslava je to boj o jídlo

Yumi: že mě to překvapuje... 

Yoongi: jsou jako malý děti. pro gumový bonbony by vraždili, hlavně taehyung

Yoongi: právě kookovi ukradl další

Yoongi: už asi po osmý

Yoongi: jen čekám na to, až si toho kook všimne

Yumi: a jak mu je?

Dlouhou dobu nepřicházela žádná odpověď a Yumi akorát zamračeně sledovala displej svého mobilu. Vždyť to myslela dobře, tak co je?

Yoongi: myslím, že je v pohodě

Yoongi: už musím, dorazila mi pizza

Yoongi: a jestli se u dveří objeví někdo jiný, mám po jídle

Yumi: hodně štěstí