SHOELACES | jjk ✔

dva

"Jak to dneska šlo?" 

Někdy si přál, aby s Taehyungem nemusel sdílet jeden pokoj. Opravdu. V takových chvílích mu však akorát bylo špatně ze sebe samého. Dostal tu druhý domov, všechno, co potřeboval, jelikož to ztratil a přitom si dovolil pomyslet na něco takového. Nechtěl být nevděčný, jenže potřeboval klid a ne starostlivého Taehyunga.

"Fajn," odpověděl proto stručně.

"To ale nezní moc přesvědčivě, abys věděl," namítl druhý.

"A co chceš, abych ti řekl?" 

Nechápal, co po něm chce. Fajn totiž bylo to správné slovo, které vystihovalo celý jeho den. Možná to sice nebylo úplné fajn, spíš fajn v rámci jeho možností, ale to nemělo cenu nahlas vysvětlovat. Neměl sílu a taky věděl, že by to nedovedl.

"No," Tae se potulně pousmál, "třeba to, jak je možný, že jsi dneska přišel se zavázanýma botama."

Myslel to spíš ze srandy, jako vždy, ten fakt, že to totiž Jungkook ještě v šestnácti neumí, mu přišel víc než absurdní, ale moc často o tom zase nahlas nemluvil, obzvlášť když věděl, jak se věci mají.

Jungkooka však polila horkost. Doslova. Bylo to nepříjemné.

Proč se ho zeptal? Proč to vůbec vytáhl? Mohlo to být cokoli jiného, no jeho zrovna zajímaly ty debilní tkaničky u bot.

V tu chvíli se cítil trapně.

Téměř se mu podařilo zapomenout. Vyhnat z hlavy tu dívku. Ale Taehyung ji teď nevědomky přitáhl zase zpátky a Jungkook si tak znaveně povzdechl. 

"A co je na tom?" Pokrčil vzápětí rameny. Byl si jistý tím, že to nezamluví, na to je Taehyung až příliš zvědavý a příliš mnoho ví a on sám zase neumí příliš lhát, no na druhou stranu to aspoň zkusil, když už nic jiného, než říct pravdu, nemůže.

"Jungkooku. Vždyť, víš, že to nemyslím špatně."

Věděl, že by to Taehyung neudělal. Riskoval by až moc, kdyby se takhle zachoval. Nejspíš by ztratil veškerou tu důvěru, kterou mezi sebou pomalu utvářeli a kterou Jungkook znovu objevoval a učil se jí. Dával si velký pozor, aby ho nijak nezklamal.

"Jo, vím," souhlasil Jungkook po krátké úvaze.

"Takže," pobídl ho Tae s lehkým úsměvem a vyčkával netrpělivě na odpověď. 

"To ta holka," zamumlal vzápětí. "Jednoduše ke mně přišla a ty boty mi zavázala."

Bylo divné to říkat nahlas. Bylo divné si to i v hlavě zpětně přehrát. Bylo to hodně divné.

Proč to udělala?

Proč se vůbec zajímala? O někoho, jako je on. Vždyť je tak neschopný. Nedokáže dát dohromady ani dvě pitomé šňůrky.

"Znáš ji?" zeptal se Taehyung, zatímco si mladšího zkoumavě měřil. Viděl na něm, jak moc nesvůj se cítí.

Jungkook v odpověď nesouhlasně zavrtěl hlavou a odvrátil od Taehyunga pohled.

"Můžeme s tím vším přestat, prosím?" zamumlal nešťastně.  "Nechci už dnes o ničem mluvit. Jsem unavený."

Byl si jistý, že to Taehyung bude respektovat i přesto, kolik otázek na něj určitě ještě měl. Ale taky moc dobře věděl, že se jim nakonec nevyhne, ale právě teď se tím nechtěl nijak zabývat. Chtěl si jen odpočinout a utříbit si myšlenky, aby pak mohl klidně spát.

"No tak fajn," souhlasil Taehyung a aniž by si toho Jungkook všiml, se usmál.