Vadak alebo Hoggy

Sklidni hormon, Vadime

Pohľad Vadima

Konečně zvoní a jedu domu, už mně to tam fakt začíná srát, ať už je konec školního roku, protože mám pocit, že to tam rozkopu. Nebaví mně to tam, právě teď závidím Zuzce, že už má definitivně po škole. Aspoň, že tam zítra nemusím jít. Mám pro Zuzku připravení překvapení, zkusím udělat něco romantického a ukázat jí i tuto část mého já, které zatím ještě žádná nepoznala.

Právě jsem pomalu kráčel domů a přemýšlel nad zítřkem, když mně z úvah probral zvoníci mobil. Myslel jsem si, že je to Zuzka, no tohle číslo mně trochu zaskočilo. Byl to Petr (Hoggy).

„Čau, co je", zeptal jsem se ho rovnou.

„Jen... jsem se chtěl zeptat, jestli je Zuzka v pořádku".

Zaváhal jsem. Proč se mně sakra ptá na Zuzku? Podle toho, co vím, se nestřetávali, tak co ho zajímá...

„No, naposledy když jsem s ní dneska volal, byla. Proč se ptáš?"

„Jenom tak, včera večer se nějak rychle vypařila, tak jsem chtěl vědět, jestli přišla domu v pohodě."

„Včera? Myslíš, když jsme tě potkali na mostě?"

„Ne, promiň, asi ti to ještě neřekla, tak nic, zapomeň, že jsem se něco ptal. Už máš plány na léto? Jsem se tě včera ani neptal a..." nestihl dopovědět, protože jsem mu do toho skočil.

„Ne, teď laskavě nemněn tému a řekni mi, co nevím. Co mi ještě neřekla? Odkaď se včera vypařila?" Zeptal jsem se ho zvýšením hlasem. Pár lidí se na mně podívalo, no mne teď jenom zajímalo, co mi zas Zuzka zatajila a co má pořád s Petrem.

„Včera večer jsme se potkali na mostě a trochu si pokecali, nic víc, neboj, jen jsem chtěl vědět, jestli je v pořádku, ale podle toho, co jsi řekl je, takže dík a čau." Složil to tak rychle, že jsem se ho na detaily nestihl zeptat. Proč by se do prdele včera střetli na mostě a mně o tom nic neřekli? Vždyť sem se Zuzkou dneska volal a vůbec se o tom nezmínila. Jenom pokud...tehdy mi to došlo, určitě zas něco spolu mají. Právě jsem vcházel do parku a hledal, do čeho bych kopnul, abych si vybil nervy, když v tom jsem uviděl, jak nějakou holku obtěžuje banda kluků. Ihned jsem k nim přistoupil. „Nechte ji na pokoj", řekl jsem a jednoho z nich chytil pod krkem. Další na mně jen zírali, ale pustili ji. Když jsem slyšel, že kluk už začal chrčet, pustil jsem ho, no pro jistotu jsem mu ještě jednu vrazil.

„Klid Vadime, nevěděli jsme, že je to tvoje holka." Kouknul jsem na něj, ale nepoznal jsem ho. Rychle zvedli svého kámoše ze zemně a rozběhli se pryč.

„Děkuji," ozval se hlas zamnou. Až teď jsem se na ni podíval. Překvapilo mně, kdo byla ta holka. Byla to moje spolužačka Jana, která mi už od prvního ročníku střední dávala najevo, že by mněla o mně zájem.

„V pohodě," zamumlal jsem a ještě jednou se podíval tým směrem, kterým kluci utekli.

„Odprovodíš mně prosím tě domu, kdyby se náhodou zase někde objevili.

Pokrčil jsem rameny, a i když bydlela na opačné straně, souhlasil jsem. Chvíli jsme šli mlčky, no nedalo mi to a zeptal jsem se ji na ty kluky.

„Nevím, co byly zač, vyptávali se po nějakých penězích, asi je ztratili," uškrnula se.

„Ztratili, nebo je jim někdo ukradl?" Něco mi na tom jejím úškrnu bylo podezřivé. Znova se jen usmála, ale nereagovala. Ta její záhadnost mně celkem vzrušovala. Konečně jsme přišli k ní domů.

„Nechceš jít dnu, něco bych ti chtěla ukázat. Vešla dovnitř a bez toho, abych ji odpověděl, nechala otevřené dveře. Chvíli jsem váhal, no pak jsem vešel. Našel jsem ji v kuchyni, jenom v spodním prádle. Zíral jsem na ní a nešlo mi do hlavy, jak se stihla tak rychle vysvléct. Pak sem k ní přistoupil a dal jí vášnivého francouzáka. Najednou jsem od ní odstoupil.

„Kurva, tohle já nemůžu, promiň, musím jít, čau." Rychle jsem vyběhl z jejího domu a litoval toho, co jsem právě udělal.