Vadak alebo Hoggy

Halloween (špeciálna časť)

Pre tých, ktorý nezaregistrovali "špeciálnu" poviedku pri príležitosti Halloweenu a dušičiek, vkladám ju aj sem, aby sa nepovedalo :-D Neberte ju moc vážne, bol to len menší úlet, keďže hororovejšie témy ma bavia viac :-)

Probudil jsem se na šílenou bolest hlavy. Pomalým krokem jsem se dostal do kuchyně, abych si vzal nějaké prášky. Nalil jsem si pohár vody a přistoupil k oknu. Ten pohled mně šokoval. Lidé utíkali po ulici jako blázni, byli vyzbrojeni vším možným, dokonce jedna holka držela v ruce tlouček na maso. Některé auta a dokonce i budovy hořeli, nebo už jen tleli. Nic jsem nechápal, vždyť jsem spal nanejvýš pár hodin, co se za tu dobu stalo. Pamatuji si jen halloween party, na kterou jsem šel spolu se Zuzkou. A do prdele, Zuzka! Začal jsem hledat mobil. Po pár minutách jsem ho našel pod postelí, no byl úplně vybytí, co jsem nechápal, protože včera před odchodem na party jsem si ho nabíjel. Dal jsem ho na nabíječku, no nic. Zkoušel jsem zapnout světla a zjistil jsem, že nefunguje elektřina. V tom někdo začal neuvěřitelnou silou třískat na dveře. Nevím proč, no napadlo mně vzít si nůž a pomalým krokem jsem se přibližoval ke dveřím. Ten, kdo byl za dveřmi se je snažil vyrazit. Nechtěl jsem, aby se mu to podařilo, tak jsem přiskočil ke dveřím a prudkým pohybem je otevřel. Bez toho, abych si všimnul, kdo to je, jsem se na něj zahnal nožem. Neznámy vykřiknul a v tom na mne zakřičel:

„Vadime, ty žiješ" a prudce se mi hodil kolem krku. Ten hlas jsem okamžitě poznal. Byl to Hori, no vypadal příšerně. Byl celý vod krve, špinavý a dokonce i smrděl. Vtáhnul mně dovnitř do bytu a rychle zamknul dveře.

„Pojď mi pomoct s gaučem, musíme zatarasit dveře." Bez zbytečných otázek jsem mu pomohl, pak si jen vyčerpaně sednul na kuchyňskou židli a oddechoval. „Máš tady něco k pití nebo k jídlu, už nemám žádné zásoby".

„Jo jasně", nalil jsem mu limonádu, no když jsem chtěl vybrat krajíc chleba, byl celý plesnivý. Dokonce i pár potravin v lednici bylo zkažených. Podal jsem mu teda jogurt, který mněl spotřebu do 5.11. Přečet si datum na obalu a znechuceně mi ho vrátil.

„Vždyť je prošlí, nevidíš?"

„Jak prošlí, je až do pátého."

„Jo a už je 23." Vykulil jsem oči. „Listopadu?"

„Ne, prosince." Posadil jsem se na židli oproti Horimu.

„Ale...ja..ne-ne nechápu, jak může být 23. prosince, když ještě včera bylo 31.10?

„Kde jsi byl vlastně doteď?"

„Tady, prospával jsem opici, proč?"

„Jsi děláš prdel? Ty fakt nic nevíš? Pár dní po vypuknutí toho všeho jsme tady s klukama byly, no nikdo nám neotevřel, tak jsme si mysleli, že jste odjeli, nebo že jsi jel za Zuzkou do Prahy, ale to bys byl asi teď už mrtvý".

„Počkej, řekni mi prosím tě vod začátku, co se stalo."

„Co si pamatuješ jako poslední?"

„No tu party, pak jak mně Zuzka odkopla domu a pak jak jsem lehnul do postele, to je vše."

„Řeknu ti to zrychleně, nakolik nevím, jestli jsme tu v bezpečí, mněli bychom být v pohybu. Všechno to začalo na ty party, byli tam nějací kluci, co experimentovali s nějakým svinstvem. Pár lidem to prý i hodili do pití. Ty si odešel a pak to tam začalo být drsný. Lidé, co si dali to svinstvo začali odpadávat a pak umírat. No, jenže nebyli tak docela mrtvy. Viděl jsem, jak jeden z těch kluků popadl jednu holku a kousnul ji to krku. Pak začal žrát její maso. Na začátek jsem mněl dost, tak jsme rychle odjeli, ale pak se to začalo šířit, už to nebyli jen lidi z party, byli to i další a víc a víc se to rozšiřovalo. Uzavřeli hranice, ale velmi to nepomohlo, nastala panika, jak se lidi snažili dostat za hranice, pár lidí prý i postříleli, aby se chránili, no nepomohlo to. Už je to i na Slovensku, Německu a stále to postupuje. Vždy jsme si dělali legraci, jací budeme machři, když nastane zombie apokalypse, ale takhle jsem si to nepředstavoval, je to strašné.

„A co léky? Nic na to není?"

„Ne, zkoušeli na to všechno, co známe, ale nic, pomáhá jedině rána do hlavy, tak jako ve všech filmech".

„A kde jsou ostatní? Tví rodiče, kluci, mý rodiče a hlavně Zuzka?

„Mý rodiče jsou mrtví, tví nevím, kde jsou, neviděl jsem je, proto jsem si myslel, že jste odjeli, od kluku jsem se oddělil, šel jsem pro pár potravin a nebyli na stejným místě, nechali mi odkaz, že postupují do hor, no chtěl jsem to ještě zkusit tady a Zuzka... tu jsem naposled viděl, když odcházela s tebou. Říkala, že musí jet zpátky do Prahy, takže nejspíš je mrtvá, Praha padla první."

„Padla, jak padla? O čem to mluvíš?"

„No prostě ji ty bastardi dostali...všechny obyvatele... uzavřeli dálnici i všechny cesty, takže se nedalo dostat ven."

„Ne, ne, musíme ji najít, já vím, že žije, cítím to, musíme jet."

„Tak semnou nepočítej, ty nevíš jaký to tam je, ty sis tady spinkal, zatím co já jsem každý den bojoval o svůj život. Fakt, když už jsme opět přitom...nedal sis náhodou taky tu drogu?" Hleděl jsem na něj a přemýšlel. Něco se mi mařilo, ale nebyl jsem si jist, či to bylo právě to, co způsobilo zombie apokalypsy. Když jo, proč pořád žiju?

„Něco jsem mněl, ale nevím, jestli to bylo ono." Hori přikývnul a zvednul se.

„Dobrá, mněli bychom jet, vezmi si ten nuž, pár zásob, jestli tady máš a vyrazme."

„Do Prahy?" Vzdychnul si a protáhnul si krk. Přemýšlel. Chvíli byl zticha a pak řekl: „Tak jo." Rychle jsem se rozběhnul balit. Když jsem po pár minutách mněl vše, vyrazili jsme. Venku jsme si ukradli auto a cesta ubíhala rychleji. Když jsme však přijeli k začátku Prahy, museli jsme zastat a vystoupit, protože se nedalo s autem projít.

„Teď si dávej pozor, aby na tebe něco nevyběhlo, tady se to těmi zrůdami jen hemží."

Kráčeli jsme rychle, abychom aspoň do večera byli před Zuziným barákem. Byli jsme už téměř na konci, když jsem si všimnul, jak se ke mně přibližuje jedna ženská. Šaty na ní jen vyseli a to nebylo to jediný, mněla venku všechny vnitřnosti. Nechápal jsem, jak muže stále žít. Hori jsi ji všimnul taky.

„Tak se ukaž, Vadime." Čekal jsem, až se ke mně ještě víc přiblíží, ale ne zas moc a pak jsem její lebkou prohnal nůž. Šlo to hladce, co mně překvapilo. Když sem ho vytahoval, ruplo to. Byl to divní i uklidňující zvuk.

„Dobrá práce", poplácal mně Horác po rameni a pokračovali jsme. Kým jsme se dostali k Zuzce, pár sem jich ještě zabil. Divní bylo, že se mi to tak trochu líbilo.

Konečně jsme dojeli na cílové místo. Rychle jsme vyběhli na její poschodí. Zabouchl jsem na dveře. Slyšel jsem hlasy a tak jsem zvolal: „Zuzy, to jsem já, Vadim, otevři." Za dveřmi to bouchalo, jako když někdo přesouvá nábytek a pak se dveře otevřely. Za nimi stála Zuzka, v celé svojí kráse. Rychle jsme vešli dnu a objal ji. No v tom jsem si všiml, že není sama. Byl tam s ní Petr. Okamžitě jsem na něho vyjel.

„Ty? Co ty tady děláš?" Nic neřekl, jen se podíval na Zuzku. Otočil jsem se tedy k ní.

„Prepáč, Vadim, myslela som si, že si mŕtvy a nechcela som zostať sama. Teraz som s Petrom, budeš sa stým musieť zmieriť."

Cítil jsem se zrazený. V tom nevím, co to do mě vjelo, shodil jsem Petra na zem a kousnul mu do ruky. Kousal jsem stále a stále, všude stříkala krev, no jeho maso bylo lahodné. Slyšel jsem kolem sebe jen křik... Prudce jsem otevřel oči a rozhlídl se kolem. Byl jsem ve svojí jizbě a posteli, naštěstí to byl jenom sen.