Neobyčejný život <3 *upravování*

Snoubenec

Když jsem se ráno probudila šla jsem se kouknout do pokoje bráchy. Když tam tak ležel došlo mi, že mámu potřebuje. Že nemůže zemřít. Šla jsem všem udělat snídani. Nachystala jsem to na stůl a čekal než se probudí. Nemusela jsem čekat dlouho a už tu byli. 

"Mami příští rok bude fotbalovej nábor asi tam půjdu" koukla jsem se na mámu. Za rok tu asi už ani nebude.

"Dobře" usmála se ne něho.

Vstala jsem od stolu a šla jsem se chystat. Najednou někdo zaťukal na moje okno. Věděla jsem, že je to Toby. Nevím jak, ale věděla. Otevřela jsem ho.

"Ahoj" usmál se.

"Potichu uslyší nás máma" Toby zatím lezl ke mě do pokoje. Asi se divíte proč se nechystáme do školy,ale je sobota tak máme volno.

"A co je na tom, kdyby nás slyšela." povalil mě na postel a byl nademnou. Chtěl mi dát pusu, ale já jsem ho kouzlem schodila na zem.Začala jsem se smát. A když na mě vykoukl začala jsem se smát ještě víc.

"Ty se mi budeš ještě smát?" A už byl zase na mě. Teď sem, ale nic nemohla dělat. Asi mi zablokoval schopnosti. 

"A mám tě" šibalsky se usmál. Najednou se naklonil a přitiskl jeho rty na mé. Nebránila jsem se. Spíš na opak. Ani jsme si nevšimli mámi stojící ve dveřích.

"Neruším?" zeptala se. Toby se odkulil a pomohl mi vstát. 

"Mami já ti to vysvětlím", ale máma mě přerušila "nechci nic slyšet!ˇ!

"A ty" ukázala na Tobyho" odejdi!"

Toby chtěl něco říct, ale podívala jsem se na něho pohledem " to neřeš, pak zatebou dojdu"  Toby poslechl a vylezl oknem zase ven.

"Nemůžeš sním nic mít! ROZUMÍŠ!!!" nechápala jsem to. Co ji vadí? Od dětství mi říkala ať jdu tam kam mě vede srdce. A já jsem si jistá, že srdce mě vede za Tobym. Měla jsem na ní tolik otázek. Už mě štvalo, že předemnou schovává tolik věcí. 

"A proč bych sním neměla být?" vyjela jsem na ní. Mámu to překvapilo. Poslední dobou na ní jenom vyjíždím. 

"Protože jsem to to řekla!" aha. Tak to je teda důvod. 

"Ale já ho miluju!" 

"Ale už seš zasnobená s někým jiným!" Máma se zarazila asi mi to nechtěla říct. Počkat, ale jak můžu být zasnoubená? 

"Ským?" zeptala jsem se. Zadržela jsem slzy.

"Odpoledne přijede. Musíte se seznámit!" došla k mé skříni a začala hledat oblečení. Nechtěla jsem ji už vidět.....

"Vypadni s mýho pokoje" zakřičela jsem na ní. Máma se na mě podívala: "Vivien...." 

"Běž!" máma si povzdychla a odešla. Zamkla jsem se a skočila na postel. Už jsem se mohla rozbrečet.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pořád ležím na posteli. Máma na mě už potřetí klepala ať už se nachystám. Vstala jsem a koukla jsem se do zrdcadla. Moje velké hnědé oči byli červené od pláče. Vlasy jsem měla rozcuchané. Vyšla jsem z pokoje. Hned u mě byla máma.

"Vivien jak to vypadaš" mávla rukou a já jsem ucítila její energii. Cítila jsem, že jsem se změnila. Šla jsem zpět do pokoje a koukla se do velkého zrdcadla. Vlasy jsem měla perfekně učesané do drdolu. Po pláči nebyli stopy. A na sobě jsem měla černé uplé zipové šaty. A na nohou černé lodičky. Nebyla jsem to já. Podívala jsem se na mámu, která mě pozorovala. 

"Nikdy taková nebudu, rozumíš?" řekla jsem potichu, že to mohla slyšet jenom ona. Měla umučený výraz. Chtěla něco říct, ale vyrušilo jí zaklepání na dveře. Je to tady, Viv. Řekla jsem si v hlavě.

Vyšla jsem na chodbu. První co jsem uviděla byl muž asi kolem 50. Zdravil se s mámou. Teprve potom jsem si všimla kluka stojící za ním. Měl delší bloňďaté vlasy a modré oči. Nevím kolik mu může být a je mi to jedno. 

"Vivien představ se!" nařídila mi matka. Ano matka! Žádná máma nebo maminka odteď matka! Nahodila jsem svůj nejhorší výraz a vykročila. 

"Dobrý den jsem Vivien Crossofá" podala jsem ruku staršímu mužovi. Ten se usmál a řekl: " Jsi nádherná po matce" koukl se na syna.

"Ano je nádherná" a usmál se slizkým ůsměvem. Přistoupil ke mě a vzal moji ruku. Žádné točení jako s Tobym, prostě NIC. Najednou tu ruku políbil. Fuj. Řekla jsem si. Podívala jsem se na matku. Smýho pohledu poznala jak se cítím. Podívala se do země. 

"Pojďte dál." vzchopila se najednou slova. "A ty" otočila se na mě. "Ukaž Sebastianovi svůj pokoj!" Sebastian se usmál. Odvedla jsem ho do pokoje. Porozhlídl se. Pak si sedl na moji postel. Já jsem jenom stála u dveří do koupelny. 

"Máš to tu pěkný" řekl "nechceš si sednout ke mě?" To uhádl nechcu.

"Já radši stojím" odsekla jsem. Najednou jsem si vzpomněla, že jsem měla jít k Tobymu. Podívala jsem se na hodiny. Byli čtyři odpoledne. Kruci. 

"Někam spěcháš?" zeptal se Sebastian. 

"Ne" zalhala jsem. Nechci si přidělávat ještě další problémy. Sebastian si stoupl a došel ke mě. Ucítila jsem jeho rty na mých. Nebyl to jemný a příjemný polibek jak od Tobyho. Tenhle byl spíš opakem. Byl bezcitný. Odrhla jsem se.

"Co to děláš?" vyjela jsem na něho. 

"Jsi moje snoubenka, můžu si stebou dělat co chci" zase tan slizkej směv.

"To teda nemůžeš" sykla jsem.  Asi ho to překvapilo. Zase přistoupil blíž a vzal mě za zápěstí. Drtil mi ho! Nechtěla jsem brečet. 

"Už budeš  hodná?" zeptal se.

"Nikdy nebudu tvoje a teď mě pusť a vypadni smýho pokoje!"  Usmál se. Sedl si zase na moji postel. To si dělá srandu.

"Neslyšel si vypadni!" zařvala jsem na něho. Na jednou u mě stála matka.

"Vivien, chovej se slušně" nařídila mi a usmála se na Sebastiana.

"Už mě to nebaví matko. Všichni vypadněte smýho pokoje."  snažila jsem držet kontrolu, ale nějak se to nepovedlo. Všichni vyletěli smýho pokoje. Dveře se zavřeli a zamkli. Uslyšela jsem matku jak říká, že je v pořádku. Vypadnu. Půjdu za Tobym. Otevřela jsem okno a vylezla. Měla jsem se převlíct, ale vracet se tam nebudu. Utíkal jsem ke dveřím do domu. Zazvonila jsem. Ani né do minuty mi už otevíral. Skočila jsem mu kolem krku a konečně jsem začala brečet.

"Bože Viv co se stalo?" zavřel dveře a vedl mě kněmu do pokoje. V tu chvíli mi došlo, že jsem u něho ještě nebyla.  Podívala jsem se mu do očí.

"Jsem zasnoubená. A teď jsou u nás. Políbil mě. Prommiň já nechtěla" Všechno jsem na něho vychrlila. Pořád se namě díval. Myslela jsem, že je na mě naštvaný, ale pak vzal mou tvář a políbil mě.

"Ty za to nemůžeš" pošeptal, když se otrhl. Tak moc ho miluju. Rozhlídla jsem se po jeho pokoji. Byl moc pěkný. Sedla jsem si na velkou postel. Lehla jsem si. Chvíli tam ještě stál, ale pak si lehl ke mě. Objal mě. Zabořila jsem hlavu do jeho trička. Tak nádherně voněl. Leželi jsme v tichosti. Prolomila jsem ticho.

"Co bude dál?" podívala jsem se na něho.

"To nevím" řekl.