Jako oheň a led

Kapitola 1.

Pád. Padlý... Každý si to slovo dokáže doplnit. Všichni by vám řekli „anděl". Ta odpověď je ale špatná. Všichni vidí jen anděly pro jejich proslavené hříchy. Pro to, co ztratili. Pro to, jak jsou opovrhovaní. Ale andělé nejsou jediní, kdo můžou padnou. Padnout může každý. Od velkého boha až po nejtintěrnější bytost. Každý svým vlastním způsobem a čím jste výš, tím víc ten pád bolí. Čím víc toho máte. My, skrytí za slávou andělů, se touláme po zemi a skrýváme se. Kdo by chtěl, aby se o něm mluvilo, aby se jím opovrhovalo, aby se mu vysmívali za to, co ztratil. To je cena za slávu andělů. Nejen lidé, všechny bytosti jsou škodolibé. Těší se neštěstí druhých. A zveličují jejich utrpení. Každý se touží vrátit se tam, odkud přišel, na místo, kde byl před svým pádem. Ale povede se to jen ubohé hrstce. Pád znamená pikat, napořád. A největším trestem je pikat za rozmary jiných.

„Neile! Zhasni už a běž spát!" vyrušil mě křik mámy. Trhnul jsem sebou a pohlédl na popsaný papír. Rád píšu, aspoň příležitostně. Troufám si říci, že mám docela velkou fantazii a někde to využít musím, jinak bych se v těch všech myšlenkách utopil. A když už nic, aspoň se můžu tvářit, že píšu sloh do školy a rodiče mě neprudí, že se neučím. Ideální.

„Jo!" křikl jsem a vstal od stolu. Zavřel jsem blok s povídkami a strčil ho do šuflete. Dneska ve škole jsem dostal skvělý nápad na povídku, tak jsem ji hned musel začít psát. Trochu jsem zanedbal úkoly, ale to od někoho opíšu, vždycky se najde někdo, kdo to má a půjčí mi to. Koukl jsem na sešit z matiky. Učitelka sice vyhrožovala, že budeme psát, ale ona se nesmí brát vážně, je divná, taková... trochu na hlavu. Jinak se to říci nedá.

Již jsem byl umytý, takže stačilo jen se vrhnout do postele. Až na mého malého kamaráda v rohu místnosti. Klekl jsem si ke králíkovi a podrbal ho. On se za mnou natahoval, aby zjistil, jestli nemám náhodou jídlo. Má vtipnou barvu. Takovou krémovou, jako kafe s velkou spoustou mléka, přední packy má bílé, má bílý pruh přes polovinu krku, lysinku mezi očima a bílý čumák. A světle modré oči, vskutku rarita.

„Ahoj Sherlocku," usmál jsem se. Když jsme si ho před třemi lety pořídili, měl jsem zrovna období, kdy jsem si zamiloval Sherlocka Holmese a nějak už mu to jméno pak zůstalo. Byť ho sestry chtěli pojmenovat všelijakými princeznovskými jmény a plánovali si s ním zářivou budoucnost, jen co zjistili, že králík potřebuje i jistou péči, rychle je čištění klece omrzelo a tento nebohý hlodavec zůstal u mě.

Nabral jsem mu granule, doplnil seno a vodu a hodil mu kousek zelí. Naposledy jsem ho podrbal a zavřel. No, a pak jsem to vzal smykem do postele.

Jak už to bývá, večer se nám nechce chodit spát a ráno kvůli tomu pravidelně chcípáme a proklínáme se. Ale večer stejně nejdeme dřív spát. Přesně takové ráno jsem měl, hlavně proto, že byla nultá hodina. Největší peklo. Vstávat před sedmou by mělo být zakázáno zákonem...

Rozdrbaný a s ospalýma očima jsem dotápal do koupelny, kde jsem se trochu probral a urovnal si hnízdo na hlavě. Pak jsem se převlékl, sbalil si věci do tašky a pohlédl králíka, který se hned toužebně vrhl k mřížím a chtěl nažrat. Dal jsem mu seno, které očividně zrovna nevyhovovalo jeho apetitu.

„Zbytek až večer, tlusťochu," řekl jsem a šel do kuchyně. Sestry ještě spaly a rodiče byli v práci. K snídani jsem si vzal jen kus chleba s máslem a na svačinu jsem kašlal, koupím si něco ve školním bufetu. Vzal jsem si všechny snadno zapomenutelné věci typu mobilu, klíčů a peněženky a zamířil ven, abych stihnul bus. Bylo to jen taktak, jako ostatně pokaždé. Bydlel jsem docela daleko, takže jsem jel skoro půl hodiny sám, než přistoupilo pár spolužáků a za pár zastávek jsme už byli u naší slavné školy.